Druhá událost soudní verdikt z Rostova na Donu, podle nějž plukovník ruské armády Jurij Budanov v březnu 2000 ztloukl (podle původní obžaloby a patologů i brutálně znásilnil) a zavraždil 18letou čečenskou dívku Elzu Kungajevovou ve stavu dočasné nepříčetnosti, a nebude tudíž nijak potrestán zase Čečencům naznačila, že případy terorizování civilistů ruskými vojáky byly, a tedy nejspíš i nadále budou beztrestné. Situaci dokreslují i další horké novinky z regionu: například současná snaha ruských úřadů vypudit z kavkazské republiky pozorovatele OBSE (resp. omezit mandát této organizace na pouhý rozvoz humanitární pomoci, a zabránit tak jejímu monitorování porušování lidských práv), a především předvánoční pokus přesunout z Ingušska různými formami nátlaku a výhrůžek několik desítek tisíc čečenských uprchlíků do jejich rozbombardovaných domovů.

Organizace jako Human Rights Watch (HRW) označily tuto (prozatím neúspěšnou) kampaň za pokus zlikvidovat spolu se stanovými uprchlickými tábory i důkaz, který evidentně odporuje snaze Moskvy vykreslit Čečensko jako mírovou zemi hodnou návratu civilistů. O původcích útoku na čečenskou vládu různí činitelé zatím jen spekulují, přičemž rozptyl sahá od arabské stopy až po tři muže slovanského vzhledu, z nichž dva prý měli světlé vlasy a mluvili rusky bez přízvuku. Promoskevské apologety musí ale zarazit především informace, že teroristé měli k dispozici ruské uniformy, vozidlo a identifikační průkazy. Jak je to možné, když podle Kremlu jsou čečenští teroristé na pokraji sil, bez munice a zahnáni daleko do hor? Novináři a humanitární pracovníci, kteří mají s oblastí osobní zkušenost, to vědí: rebelové si od ruských bojovníků proti terorismu mohou za pár desítek dolarů kdykoliv koupit nejen munici, ale i průjezd kontrolním stanovištěm. A když mají opravdu dost peněz (a zatím se zdá, že ano), k mání je i třeba průkazka pracovníka Federální bezpečnostní služby. Jeden český komentátor před časem napsal, že odsuzování Ruské federace za porušování lidských práv v Čečensku je v západní Evropě a v ČR módou, projevem pozdního antikomunismu. Jeho nynější mlčení i většiny západního tisku ale ukazuje, že o žádnou módu vůbec nejde, ani o antikomunismus.

Případy zvůle ruských vojáků a pracovníků bezpečnostního aparátu stále zahrnují i takové věci jako mimosoudní popravy rozuměj vraždy Čečenců (viz čerstvá dokumentace HRW a ruských organizací na ochranu lidských práv) či unášení civilistů kvůli vymáhání výkupného od jejich rodin. Tyto metody se až příliš podobají činům teroristů z řad čečenských vzbouřenců, a Moskvu za ně proto několikrát kritizoval i šéf promoskevské (!) administrativy v Čečensku Ahmed Kadyrov. Ač boj Čečenců o území, které Rusko získalo v rámci koloniálních výbojů 19. století, nemusí být každému sympatický, o porušování lidských práv je nutné psát nejen v případě, že se ho dopouštějí rebelové. Kdyby byl po znásilnění a zavraždění palestinské dívky osvobozen izraelský plukovník nebo kdyby židovský stát chystal v rámci vytváření mírumilovných Potěmkinových vesnic přesun desítek tisíc palestinských běženců, česká i západní levice by okamžitě spustily (oprávněný) pokřik.

PRÁVO 6. ledna, 2003