Takovou debatou by popřeli přesně to, proč návrh zamítli, totiž přesvědčení, že zákonodárci tu nejsou od toho, aby vynášeli soudy o dějinách a formou zákona rozhodovali, kdo v nich jak obstál. (Uváděli ještě některé jiné více či méně formální důvody, proč by návrh Sněmovny neměl být schválen.)

Jediné řekněme politikum senátní rozpravy se týkalo postoje komunistických zákonodárců: někteří senátoři se důvodně podivovali, proč právě oni jsou jako jediní zcela jednotní ve svém kladném postoji k návrhu: vždyť přece komunisté Beneše oklamali a on si to ke konci života trpce vyčítal; vždyť právě komunisté ho po únoru 1948, kdy jim, těžce nemocný a opuštěný, chtě nechtě posloužil, nemilosrdně odsoudili; vždyť právě komunisté pro něj nejen neměli dobrého slova, ale jeho památku zadupávali do země.

Takové vyhrocené otázky nebylo možné neklást, ale týkaly se komunistů, nikoli Edvarda Beneše.

Na jihlavské konferenci o středoevropské identitě o minulém víkendu se z ústa pana Rzepky, předsedy rozumné a umírněné Ackermann Gemeinde, dostalo za to Senátu poděkování.

Je to nedorozumění. Jak už řečeno, Senát nevynesl nad Benešem žádný soud. Ani jej nepovznesl do nebes někam poblíž Tomáše Garrigua Masaryka, ani jej nezatratil.

Kdyby se však vedle Benešových pochybení uváděly Benešovy zásluhy, pak by se muselo mluvit o tom, že když se nás Daladier chystal opustit čili zradit a Chamberlain s Hitlerem zaslepeně budoval základy "míru pro tuto generaci", bylo Benešovo Československo jedinou zemí v Evropě, která byla připravena Hitlerovi se postavit. V zájmu vlastním i v zájmu Evropy.

Edvard Beneš byl v té době objektem Hitlerovy nenávisti jako nikdo jiný v Evropě. Hitler právě jemu při svých hystericky vzteklých projevech spílal jako svému úhlavnímu nepříteli. V těch dnech byl Beneš, ať už se pak dělo cokoli, zosobněním té menší části světa, která Hitlera a nacismus jasně viděla jako smrtelné nebezpečí. Tenkrát se ještě něco dalo dělat.

Je velká, možná největší zásluha Edvarda Beneše, že ho Hitler tak strašně nenáviděl. Pak už přišel Mnichov a obsazení našeho pohraničí wehrmachtem.

Přesto Senát odmítl "tesat do kamene". Poděkovat mu za to od potomků většiny z těch, kteří tenkrát dosáhli svého, se však vůbec nehodí.

Většina z těchto občanů Československa se tehdy podílela na rozbití jediné demokratické země střední Evropy a jediné země v Evropě, která tehdy nebyla slepá a oddána míru za každou cenu. Tato většina si zvolila místo nedokonalé, ale demokratické země nacistickou diktaturu.

Jistěže, ne všichni, jen většina: ti z nich, kteří tenkrát zůstali republice věrni, měli být už dávno uznáni a oceněni, mimo jiné jako potvrzení našeho přesvědčení, že každá kolektivní vina je od ďábla.

Nehodí se ale, aby ti, kteří Beneše spojují jen a jen s vyhnáním, cítili ze střízlivého postoje Senátu zadostiučinění. Vždyť všechno ostatní, co po konci září 1938 následovalo, včetně vyhnání, založeného na kolektivní vině, odvozuje se přece od toho, jak tenkrát Hitler - za zaslepeného, zbabělého souhlasu zbytku Evropy - rozbil Masarykovo a Benešovo Československo.

Komu tedy patří poděkování? Všem těm československým Čechům, Slovákům, Moravanům, Němcům, Slezanům, Maďarům, Podkarpatským Rusům a Židům, kteří tehdy odmítali padnout před tyranem na kolena.

Autor je předsedou Senátu

PRÁVO 7. dubna