Nebude-li v dubnu jmenován nový soudce, poklesne s odchodem soudce Jiřího Malenovského k soudnímu dvoru do Lucemburku počet ústavních soudců na deset. Pro úplnost dodejme, že plénum rozhoduje o zrušení zákonů a jiných právních předpisů. Proto o ústavních stížnostech nás maličkých, kteří se k ÚS uchylujeme s ústavními stížnostmi proti individuálním rozhodnutím soudů a jiných orgánů veřejné moci, budou dále rozhodovat čtyři tříčlenné senáty ÚS. V nich budou ambulantně zaskakovat předseda ÚS a oba místopředsedové.

Kdyby se ÚS rozhodl přerušit plenární řízení podle ústavy či zákona, mohli bychom si všichni spolu s ním zanadávat - podle politických sympatií - buď na prezidenta republiky, který navrhuje Senátu kandidáty na ústavní soudce s trestuhodným zpožděním, nebo na Senát, který mu je, jistě z politických důvodů, potvrzuje jen z poloviny. Protože ale zákonná úprava, o niž by se mohl ÚS opřít, neexistuje, musíme si místo nadávání na jiné položit otázku, zda je rozhodnutí ÚS oprávněné.

ÚS může podle zákona v plénu rozhodovat jen tehdy, je-li přítomno deset jeho členů; k rozhodnutí je třeba devíti hlasů. Úvaha, že při počtu jedenácti mohou tři členové ÚS vnutit většině svůj odpor k návrhu na zrušení zákona, má stejnou cenu jako konstatování, že při počtu dvanácti to mohou učinit soudci čtyři a při počtu deseti dva; tuto poslední možnost i zákon připouští. Není na ÚS, aby sám vážil riziko s tím spojené, má se řídit zákonem. A ten určuje povinný počet 12 soudců jen pro kárné řízení s ústavním soudcem.

Argument, že v roce 1993 na svém začátku směl ÚS podle zákona zahájit činnost až po složení slibu 12. soudce, je jen podpůrný, není analogií k dnešnímu stavu. A aby té svévole nebylo málo, utajil ÚS, kdo jak hlasoval, a dokonce kolika hlasy bylo rozhodnutí o "stávce" přijato. Místo aby ÚS usiloval o doplnění procedury zákonem, vychází chybně z občanského soudního řádu, který pro senáty obecných soudů stanoví, že se nezveřejňuje, ani kdo a jak v nich hlasoval, ani počet hlasů pro přijaté rozhodnutí.

Jenže ÚS není obecným soudem (poťouchlíci říkají, že to vlastně není vůbec soud), je orgánem kontroly ústavnosti, tedy institucí povýtce politickou. Hlasování v plénu bývá známo, protože soudci nesouhlasící s rozhodnutím většiny vydávají svá oddělená nebo menšinová stanoviska, je to věcí jejich profesionální prestiže. Bylo by ale dobré, kdyby veřejnost znala i postoje soudců i ve věcech procedurálních, jako je tato. Zvláště je-li rozhodnutí pochybné. Mandát soudců není doživotní.

ÚS zveřejnil příklady přerušení své činnosti v plénu: jde o návrh prezidenta republiky ve věci zákona o výkonu ústavní a ochranné výchovy; dále o návrh skupiny poslanců a senátorů (!) o zákonu o myslivosti; návrh o změnu občanského soudního řádu, podaný odpůrcem Ferdinanda Kinského v jeho sporech; o návrh ministra vnitra na zrušení vyhlášky Jindřichovic pod Smrkem o zákazu vstupu úředníků do obce. Naštvaný bude prezident, vláda i senátoři. ÚS tím zvyšuje tlak na prezidenta a na Senát, aby sebou při jmenování dalších ústavních soudců hodili.

ÚS už jednou, loni od července do listopadu, než přišel nový ústavní soudce Jan Musil, v plénu nerozhodoval. Aby ÚS čelil kritice kvůli průtahům, alibisticky vyhlásil, že v počtu jedenáct se plénum scházet nebude. Je toto rozhodnutí precedenční?

Trochu komické je, že ÚS posuzuje ústavnost předpisů a rozhodnutí, ale sám, pokud jde o rozhodnutí o své proceduře, ukazuje, že je ochoten zákony si dotvářet, podle volné úvahy. Každé jiné omezení jeho činnosti ,než je zákonné, je protiústavní, neboť ústava říká, že pravidla řízení před ÚS stanoví zákon. Dovolávat se hesla velkého Maa, že revolta je vždy oprávněná, může občas, jak život ukazuje, každý s výjimkou ovšem Ústavního soudu. Ten jediný ne.

PRÁVO 31. března 2004