Nikdo z postižených doopravdy nevěří, že na Vánoce, jimž předcházívá plat čtrnáctý, bude už jinak a veseleji. Páteční jednání odborářů s ministry (a pak i se samotným premiérem) ovlivnilo vládu na jejím mimořádném zasedání v neděli jen nepatrně. Ortel byl vynesen, když z požadované poloviny třináctého platu zbylo na vládním stole jen deset procent a jednání o platu čtrnáctém ministři odložili - "ústupek" vlády - na září.

Dalo se to čekat, včetně obvyklé vládní doušky pro zasmání: "Když bude ekonomický vývoj příznivý, dá se hovořit o vyšším čtrnáctém platu." (Vicepremiér Petr Mareš). Haha!

Nikdo z odborářů se ovšem za břicho nepopadá. Vsadili na polovinu třináctky a je z ní jen desetinka, zatímco čtrnáctka je -mírně řečeno - ve hvězdách. Dovedou si spočítat, že při nejhorší variantě, která je takřka jistá, dopadne na jednotlivce roční propad od stovek do desetitisíců, to podle toho, kdo kde sedí a kolik bere. I hasič může přijít za rok až o dvanáct tisíc a takový šéf odboru nějakého ústředního orgánu státní správy třeba i o čtyřicet. A že mnozí se propadnou jen o pár stovek? Jistě, ale ve zlých reformních časech je každá koruna dobrá úplně pro každého. Ano, vím, úplně pro každého ne...

Dlužno ovšem připomenout, že na metaforickou třináctku, čili na hru vabank s velkým rizikem, si státnězaměstnanecké odbory vsadily už dávno. Domohly se s velkou slávou šestnáctitřídní platové stupnice. Ale od první chvíle, kdy nové tarify letos na Nový rok vstoupily v účinnost, šlo o příliš široké kalhoty na podvyživené, příliš hubené nohy státních financí. Střih navíc neodpovídal reformní, spořivé a zeštíhlovací módě.

Výsledkem v praxi bylo, že kvalifikovaná profesní "smetánka" ve státních službách slízla finanční smetanu a nižší platové kategorie se zároveň s tím propadly dolů. Odbory a sociální demokraté tak asistovaly u zvětšení sociálních rozdílů uvnitř veřejném sektoru, což v moderní baště syndikalismu podlomilo zaměstnaneckou a odborovou solidaritu.

Neúspěšný boj o třinácté a čtrnácté platy je jen další kapitolou tohoto smolného hazardu.

Hořkost v odborových řadách je pochopitelně značná. "Už vládě nevěříme... To není sociální dialog, ale diktát jedné strany. To by si lidé neměli nechat líbit," hřmí Alena Vondrová, šéfka zaměstnaneckých odborů. Ale když se loni na ulicích protestovalo proti reformě veřejných financí, ukázalo se jediné: ani dvě největší odborové centrály nejsou u nás s to zaplnit pořádné náměstí a učinit z masových demonstrací prvořadou politickou záležitost. Vláda to viděla, není slepá, ví, že v Česku se netřeba bát. A ministra Škromacha, jenž si chce aspoň uchovat tvář poukazováním na ještě (snad) "vyškrábnutelné" miliardy ze dna a temných koutů eráru, vždy lehce a zvesela přehlasuje. Ne, Škromach kvůli tomu novou, levější partaj zakládat nebude...

Premiér Špidla nasadil neproniknutelnou tvář a podivný reformní tandem Kalousek-Sobotka jen stěží zakrývá svoji vysmátost. A Kalousek klidně ještě provokuje: navádí státní zaměstnance, aby se šli zeptat svých nešťastných kolegů v sousedních zemích, jak tam na tom jsou, třouce bídu s nouzí. Avšak u nás je to, zdůraznil, velmi slušné.

Ještě někdo zde ale hraje vabank, ještě někdo si s přehledem vsadil na rizikovou třináctku. Je to sociální demokracie, s níž si většina voličů spojuje dnešní pestrou - proevropsky a proreformně však celkem za jeden provaz táhnoucí - vládu.

Státní zaměstnanci jsou všude na světě a také u nás typickým voličstvem levého středu. Mohlo by se to v Česku nepříjemně změnit, až se lidem politický lídr vlády připomene - těsně před volbami do Evropského parlamentu - třináctým platem, červnovou almužnou.

PRAHA 30. března