Ve srovnání s neúspěšnými pokusy minulých let prohlásit češtinu za státní a úřední jazyk a její užívání i kvalitu pohrůžkou sankcí chránit je nynější krok přece jen sympatičtější.

Pro snahu regulovat češtinu, její kvalitu i užívání, mluví zkušenost. Snad nikdy od národního obrození, kdy se čeština emancipovala od němčiny a rozšířila se jako jazyk spisovný, nezažila takové "kažení" (řečeno slovy národního obrození) jako v posledních 15 letech. Nápor rusismů do češtiny po válce byl proti dnešní záplavě lexikálních a syntaktických amerikanismů procházkou rajskou zahradou.

K dnešnímu dovozu se nevyjadřují respektované instituce jako třeba Akademie věd. Rozhlasová a televizní čeština v situacích, kdy člověk předpokládá češtinu spisovnou, ale i psaná čeština se mění uživatelům před očima (a hlavně ušima). Množí se stížnosti na barbarizaci jazyka. Někdy se mi stává, že úředníkům nebo lidem pracujícím v anglofonním světě, který považují za vzor, ani nerozumím.

Podobně jako Francouzi a další národy bychom měli svůj jazyk více chránit. A odmítat i automatismus, s nímž se její nositelé pokoušejí do Evropy a do ČR zavést americké právo a kulturu, americké hodnoty mravní a politické. Brojím jen proti tomu automatismu, ne proti přejímání toho, co naší Unii a jejím národům prospívá!

Proti snaze regulovat český jazyk zákonem jsou však výhrady. Především ty ultraliberální, že nic z privátní sféry nemá zákon upravovat. Jako kdyby soukromé televize neposkytovaly veřejnou službu přinejmenším na úrovni maloobchodníka, kterého zákony také právem svazují.

Zákon na ochranu češtiny je v zásadě možný. Nelze ho však přijmout dříve, než stát přijme zákonnou ochranu menšinových jazyků. Slovensko za Mečiara vydalo zákon o slovenštině jako o státním jazyku (včetně jazykových inspektorů!) a málem je do EU nepustili, než přijalo zákon o ochraně menšinových jazyků v úředním styku.

Taková ochrana menšinových jazyků v ČR téměř úplně chybí, menšinový zákon ji neposkytuje a vláda dosud Sněmovně nepředložila k ratifikaci Evropskou chartu menšinových a regionálních jazyků, kterou podepsala už v roce 2000.

Českého rozhlasu a České televize se úprava, nyní přijatá Sněmovnou, nedotkne. Obě veřejnoprávní stanice se už řídí svými kodexy, schválenými Sněmovnou. Ty je, pokud jde o kvalitu češtiny, zavazují více než zákon stanice soukromé, za porušení kodexu je možno vyvozovat i pracovněprávní důsledky. To soukromé stanice si z porušení nové zákonné úpravy o češtině nemusejí nic dělat, Sněmovna totiž bohužel odmítla návrh poslankyně Ivany Levé, která se pokoušela spisovnou češtinu nějak vymezit, i její návrh na pokutu provozovateli za opakované porušení.

Deklaratorní zákony nemají velký smysl. Nemá ho ani nová právní úprava, ale aspoň vyprovokovala tolik potřebnou debatu. Jaká je však kulturní politika státu? Chystá obrat, který by češtinu chránil nejen proti nespisovným formám, k nimž se jazykové poameričtění jistě počítá, ale i proti jejímu vytěsňování z veřejného života angličtinou? Cesta zákonné regulace nemusí být vždy cestou účinnou, a už vůbec ne jedinou.

Jazyk je živý organismus. Účinnější než regulace zákonem je rozvoj jazykové kultury. Ministerstvo kultury by mělo aktivizovat jazykovědce v Akademii věd i na univerzitách, pomoci konsolidovat jejich pracoviště, vytvořit podmínky k práci.

Instituce akademického nebo občanského typu by pak vydávaly sice nezávazná, avšak postupně respektovaná doporučení k výslovnosti, k pravopisu i k zavádění nových obratů či slov cizího původu nebo naopak (to raději!) odvozená od slov českých. Sloužily by škole, úřadům a médiím. Již léta chybějí jazykové koutky a besedy. Laickou veřejnost, která má o jazyk tradiční zájem, stojí za to zainteresovat. Bez ní češtinu nezachráníme. Nyní jsou ale na řadě stát a ministerstvo.

PRÁVO 27. března