Článek
Možná je to ale také jinak: možná před námi Evropany, které "baví žít", před těmi všemi z nás, kteří jsme odhodláni hájit právo na život, vyvstal 11. březnem 2004 ještě naléhavěji staronový úkol. Úkol pokusit se sjednotit co největší počet lidí ve jménu odmítnutí krutosti, ve jménu humanity a ducha, který tvoří základ nejen evropské kultury, ale všech velkých kultur.
Nikoli jen proto, že nálože vybuchují i na území našeho kontinentu. Nikoli jen proto, že mohou vybuchnout v Londýně, Praze, Varšavě či Paříži. Zločiny teroristů s vystupňovanou naléhavostí a bezohledností vyjevují, že současný svět vyžaduje určitou globální správu a řízení, že mezinárodní instituce se neobejdou bez velkorysých sjednocujících strategií. Pokud nedokážeme myslet na svět takto v celku, nedokážeme vyřešit žádnou velkou otázku dnešní doby.
Není náhodou, že důraz na global governance stál v centru pozornosti velkého světového summitu o trvale udržitelném rozvoji před dvěma roky v Johannesburgu. Není náhodou, že v reakci na madridské krveprolití se zdůrazňuje - německý ministr zahraničí Joschka Fischer může sloužit jako výmluvný příklad - že dějinně nezbytným úkolem lidstva pro toto století je formování politického rozměru globalizace.
To ani v nejmenším neznamená, že ztrácejí smysl závěry, k nimž dospěla spontánní mezinárodní protiteroristická aliance po 11. září 2001. Madrid je ve skutečnosti výzvou k obnovení jejich ducha. Víme přece, s jakým zápalem se po 11. září mluvilo o jednotné protiteroristické alianci. Ovšem kdeže loňské sněhy jsou!
Není pochyb, že napětí, které vzniklo především v důsledku iráckého konfliktu mezi Spojenými státy a Evropou, stejně jako nesoulad mezi Evropany samými, mezi "starou" a "novou" Evropou, hrají především do rukou teroristů "všech zemí".
Není vhodný čas na meditace o krizi NATO. Nemáme žádnou alternativu k politické strategii sjednocující euroatlantický svět. Pokud se nám to nepovede, budeme se o to více potácet v permanentním neklidu a strachu, v očekávání stále podlejších nástrah vůči nevinným, budeme čelit pouze stále rostoucímu chaosu.
Je jistě životně nezbytné překonat nesoulad, který do protiteroristické kampaně vnesla svým postupem současná americká administrativa. Ale existují dobré důvody, abychom zametali také před vlastním prahem: akční plán boje proti terorismu, který přijala Unie po 11. září 2001, byl plněn stále vlažněji. Zpravodajské služby zemí EU špatně překonávají bariéry vzájemné nedůvěry. Zákaz nošení šátků muslimským dívkám do škol ve Francii nepomáhá vytváření antiteroristické aliance uvnitř státu ani vytváření aliance navenek se spojenci v arabském světě. Sečteno podrženo: takto daleko nedojdeme.
Terorismus je jen další důvod, proč se Evropa musí pokusit hrát významnější roli v současném světě. Úspěch evropské integrace je potom přirozenou podmínkou mezinárodní váhy Evropy. Společná zahraniční a bezpečnostní politika již nemůže být pouhou deklarací, která přestane fungovat při první vážné krizi. Prvořadým úkolem této politiky zůstává mírová strategie vůči celému Blízkému a Střednímu východu.
Musíme se shodnout na nutnosti obnovy a demokratické rekonstrukce Iráku, ať už si o původu a příčinách tamní situace myslíme cokoliv. Musíme překonat ono štěpení, které Irák způsobil v mezinárodním společenství. Dnes se nám ovšem sotva podaří sjednotit se na obrazu příčin, průběhu a důsledků iráckého konfliktu. Ale možná to není bezprostředně nutné: nutné je odsunout na druhou kolej spory o to, kdo je zbabělý a kdo statečný, kdo tvoří "starou" a kdo "novou" Evropu, kdo se potácí v mravní a politické krizi, kdo je a kdo není nepoučitelný mnichovan nové generace atd.
Po 11. březnu máme příležitost pokusit se o nápravu. Pravděpodobně to nejúčelnější, co se dá dnes udělat pro vytváření silné pozice pro boj s terorismem, je úspěšně uzavřít jednání o návrhu ústavní smlouvy EU. Pasáže týkající se spolupráce v justici a vnitru dnes nesmírně získávají na významu.
Jak už to bývá, i temné a těžké mraky mají své stříbrné okraje. Zdá se, že názorové rozdíly v otázce evropského ústavního procesu ustoupily do pozadí a že zesílila politická vůle k dohodě. Nakonec nemusí mít pravdu ti, kdo straší, že svět se ocitl ve slepé uličce.
(Autor je předsedou Sněmovny za ČSSD)
PRÁVO 26. března