Lékaři u ní nějaký čas po narození diagnostikovali vzácnou spinální muskulární atrofii (nervosvalové onemocnění míchy) v nejhorší variantě. Projevuje se odumíráním buněk předních rohů míšního kanálu a ztrátou hybnosti. Sára se neměla dožít více než dvou let. Jenomže všechno je jinak a malá Sára nejen žije, ale i sílí a je ve stavu, že za ní může chodit i učitelka.

Devět a půl tisíce návštěv na webu

Po publikaci článku se web obrazně řečeno rozpálil do běla. Na návštěvu 9585 lidí v jediném dni prostě nestačil. „Mnozí lidé nám volali, chodily maily, byla jsem překvapená, všem ale odpovídám a opravdu moc děkuji obrovskému množství lidí, kteří nám nabízejí pomoc,“ řekla Právu maminka Sáry Alena Kališová.

Malá bojovnice Sára, která už neměla žít, je školačkou

Psát však jen o kladných a povzbuzujících vzkazech v e-mailové schránce by nebyla celá pravda.

Vedle obdivu k rodičům, starajícím se o vážně nemocnou Sáru, se v nich nejednou zablýskne zloba a nepřejícnost vůči těm, kteří věří v lepší život dítěte.

„Holčička dřív nebo později zemře ještě jako dítě. Nikdy nebude žít jako ostatní děti, celý život proleží v posteli s trubicí umělého dýchání v krku a sondou do žaludku. Já bych nedovolila, aby moje dítě takto žilo ani minutu, ani kdybych si měla za jeho eutanazii jít sednout do vězení, nebo ukončit svůj život spolu s ním. Je to zvrácené udržovat ji při životě násilím,“ uvedla paní z Brna.

„Nikdy bych se nedokázala Sáry zeptat: Sárinko, chceš žít, nebo tě mám zabít? To dítě má rozum, uvažuje, vnímá. Takové hnusné řeči se snadno napíší, ale tváří v tvář dítěti by asi i ona mluvila jinak,“ řekla Alena Kališová.

„Měla by to sama platit“

Někteří čtenáři dokonce obvinili matku, že pokud přivedla na svět vážně nemocné dítě, je odpovědná ona a má veškerou zdravotní péči hradit ze svého.

„Těhotenské testy nic neukázaly. Sára měla být zdravá. Nemoc se projevila až po nějakém čase. A že léčba je drahá? Dokázal by někdo z nich říct člověku třeba po těžké autonehodě, že jej odpojí z přístrojů, protože se možná později uzdraví, ale bude to drahé? Kde to jsme, kam až dosáhne zloba?“ nechápe tyto reakce matka.

Naštěstí většina vzkazů je z té lepší strany společnosti. „Matka zaslouží moji nejhlubší úctu! Toto jsou výkony hodné zlatých olympijských medailí, jenže takovým ženám nejde o medaile, ale o jejich děti. A tak kromě pár písmenek v tisku se všechno odbývá v naprosté skromnosti,“ uvedl v diskusi Milan Zapletal z Bohumína.

„Smekám před těmito rodiči. Toto jsou přesně ty chvíle, kdy se stydím za náš stát, že toto dopustí,“ přidala se Romana Macková z Ostravy.