Nejde o to a nemá smysl počítat, jaké procento žádostí ten či onen prezident vyslyšel, stejně jako nemá smysl připomínat, kolik bylo za Havla těch sporných nebo zdánlivě sporných. Stejně tak není podstatné, že Klaus je a nejspíš zůstane co do milosti šetrnější. Důležité je, že i on našel odvahu zvrátit rozhodnutí soudu a jen na vlastní odpovědnost rozhodnout jinak, a to nejen v případech banálních. Ono totiž asi není nic snadnějšího než vést řeči o tom, že si vrah otce tyrana nezaslouží trest, avšak popřít pravoplatný rozsudek a udělit milost pouhým vlastnoručním podpisem, to musí být nesmírně těžké.

Kdybychom navršili na jednu hromadu všechen papír, který byl v nedávných letech potištěn jalovými úvahami o prezidentské milosti coby přežitku feudální svévole, byla by to spíš hora než hromada. Ostatně nějaká ta větička z pera nebo jen z úst současného prezidenta by se v ní také našla. Bývalo totiž těch milostí opravdu nemálo a některé z nich udivující a překvapivé. Skoro bych se však vsadil, že se i takové dočkáme, bude-li Václav Klaus se svým podpisem zacházet se stále stejnou odpovědností.

Příští případ otcovraha, jednajícího v zoufalství a ve snaze ochránit týranou matku a sourozence, totiž vůbec nemusí být z rodu těch, kdy celá obec ví. Tisíce lidských tragédií se přece odehrávají za zavřenými dveřmi a ani nejbližší soused nemusí nic vědět. To však na podstatě věci nic nemění, stejně jako na faktu, že není co závidět. Prezidentova feudální výsada je ve skutečnosti jen nesmírně odpovědnou, často možná až riskantní povinností.

Nemohu se však zbavit pocitu, že to přece víme, že to tušili dokonce i ti, kteří onen přežitek středověku nejvehementněji kritizovali, když to bylo zrovna v módě, když ona hora jalových úvah o zbytečnosti milostí právě vznikala, když byl institut prezidentské milosti v politické nemilosti. V politice totiž často platí, že právě aktuální pravda je to, o čem se mluví hodně a nahlas. Pak stačí malá změna povětří a všechno je opět jasné, jenže jinak.

PRÁVO 24. března 2004