Že se v době olympiády válčí, to už tu bylo třeba v roce 1952 či 1968. Jenže dnes to není válka lokální, dnes je celý svět ve válce s teroristy, s lidmi, kteří preferují ničení před tvořením a smrt před životem. A olympiáda může být pro teroristy mohutným lákadlem. Vzpomeňme jen na olympiádu v Mnichově v roce 1972, na které palestinští teroristé zavraždili jedenáct lidí. Proto nepostradatelnou součástí příprav na letní olympijské hry v řeckých Aténách jsou policejní vojenské manévry neslýchaného rozsahu.

Řecko vyzvalo své spojence v NATO, aby pomohli bezpečnost her zajistit. Žádoucí je i účast české protichemické jednotky. To je sice vyznamenání, které zavazuje, ale peníze nedává. Česko není žádná velmoc, rozpočet napjatý, přesto udržuje vojáky v Kosovu, policisty v Iráku, bojovou jednotku posílá do Afghánistánu, z čeho a jak zaplatit chemiky v Řecku? Většina českých občanů v průzkumu řekla: vyslat ano, avšak ať to zaplatí někdo jiný.

Těžko proti tomu něco namítat a nebudu to činit ani já. Přesto dva podněty k zamyšlení nabízím. Co když pomoc spojenců budeme potřebovat my a oni řeknou: ano, ale zaplaťte! Jak se budeme cítit? A že by u nás nemohlo udeřit, kdo tomu po Madridu věří? Když v roce 1940 bojovala Británie (sama) s Hitlerem o přežití, potřebovala americké zbraně. Americká veřejnost souhlasila: ano, ale nejdříve zaplaťte! Británie ovšem neměla čím. Tehdy prezident Roosevelt veřejnost přesvědčil tímto příměrem: když sousedovi hoří dům a nemá hadici, kterou mám já, půjčím mu ji bez podmínek už proto, aby nechytil i můj dům. A potom se můžeme dohodnout. Rooseveltova hadice zachránila Británii a později i Sovětský svaz.

Řekům dům zatím nehoří, avšak z důvodů velice rozumné prevence by potřebovali českou chemickou "hadici". Měli bychom ji zapůjčit, už proto, že sami nevíme, kdy nějakou "hadici" od svých spojenců budeme potřebovat. Ostatně, o formě náhrady lze opravdu jednati později.

PRÁVO 23. března