S jemnou ironií připomněl senátorkám a senátorům jejich nicotnou prestiž, potom učinil na cestě k legislativě řečnickou odbočku k vědám ekonomickým.

To když připomněl obecnou platnost zákona klesajícího mezního užitku. Na vysvětlenou nám neekonomům: Ve čtyřech místnostech se například vyplatí mít maximálně čtyři televizory. Když zapneme pátý, bude už rušit, bude jaksi navíc, pokazí nám požitek z televizního vysílání.

Nebozí senátoři si včera mohli vybrat - jak to ten pan prezident vůbec myslí, chtěl tím říct, že máme zbytečné množství zákonů, jejichž extenzivní tvorba znamená jejich nekvalitu, že naše legislativa bobtná pátými televizory? Na první poslech to tak vypadalo; senátoři se nesmějí divit, že je volí deset procent obyvatelstva, když volič za svůj hlas nedostává adekvátní protihodnotu v podobě kvalitních zákonů.

Ale co když to myslel jinak a mezi řádky jeho projevu bylo národu vysláno nešetrné rýpnutí do samé existence Senátu? To když prezident připomněl, že vznikem krajů a vstupem do EU musíme teď už chodit k pateru voleb (mohlo by jich jednou být i šestero), a tohle číslo se už zdá občanům příliš vysoké. Že by sám ctihodný Senát trpěl klesajícím mezním užitkem, že by byl tím pátým televizorem? Čert aby se vyznal v té sofistikované vlídnosti, projelo včera asi mnohou senátorskou hlavou, vždyť právě za Klausova vládnutí se stavěly základy dnešní legislativy, když už teda mluví o špatných zákonech.

Jako by ty námitky Václav Klaus tušil, vzal energicky v ochranu počátek devadesátých let, kdy se vesele privatizovalo bez odpovídajícího právního rámce. Jako rukojmí přibral všechny v lavicích přítomné, kteří tehdy byli ve vysokých funkcích u toho. Jakýpak tehdejší šlendrián, právní řád přece vzniká evolučním procesem (pořád tedy dost času) učením se z vlastních chyb (asi toho tunelování).

Prezident Klaus se tedy nevyhnul svému věčnému, bolestnému tématu, možná hlasu svědomí. Opět z toho brilantně vybruslil. A protože šlo o monolog, senátní pátý televizor zůstal vypnutý.

PRÁVO 19. března