Pane ministře, školství nyní prochází hlubokou proměnou: byly zrušeny osnovy, školy získaly větší autonomii, a dnes se vrací jakýsi systém státní kontroly v podobě jednotné maturity či plošného testování 5. a 9. tříd. Proč?

Pokud zavádíme státní maturitu a testy 5. a 9. tříd, tak je třeba říci, co tomu předcházelo. Bylo to právě rozvolnění vzdělávacího procesu, jeho liberalizace. Řekli jsme, že už neplatí osnovy, naopak pracujeme se systémem rámcových vzdělávacích programů, čili odpovědnost za vzdělávací program je mnohem více svěřena učitelům a školám. Ale v uzlových bodech prověřujeme, zda bylo dosaženo cílů, které vzdělávací systém má mít. Takže tyto kontroly jsou spíše důsledkem liberalizace systému, než že by byly součástí nějaké restrikce nebo snahy státu o centralizaci.

Odmítl jste v rámci reformy financování škol rušit malé obecní školy. Týká se to i malotřídek?

Řekl jsem, že si školy v malých obcích zaslouží speciální ochranu. Je otázkou debaty, a to právě se zřizovateli, jakým způsobem k tomu budeme přistupovat. Ve škole nevidím jen budovu, kde se setkají žáci s učiteli a probíhá tam nějaký vyučovací proces. Právě v obcích má škola celou řadu dalších sociálních a kulturních funkcí. A také má mnohde i staletou tradici a byla by opravdu chyba kvůli krátkodobým ekonomickým problémům, nebo protože je momentálně málo žáků, tyto školy rušit. Pokud k tomu přistoupíme, musíme mít opravdu dobré důvody.

Byly uplynulé dva ročníky jednotné maturity také jakýmisi neoficiálními piloty?

Maturita, bohužel, není v pilotní fázi, protože má přímé důsledky. A ten nejzávažnější je, že má dopady na osudy jednotlivých lidí, proto také ta razance mých opatření a má veřejná omluva. Pro mě je také nešťastné, že pro řadu mladých lidí je maturita prvním vážným kontaktem se státem, a ten přináší pocit nespravedlnosti. Musíme se proto co nejrychleji snažit vrátit důvěru ve státní maturitu, nejen kvůli tomu, že chceme mít lepší a spravedlivější výsledky, ale i kvůli tomu, že když stát něco dělá a vezme si tu kompetenci, měl by to dělat dobře.

Dobrala se už odborná skupina k nastavení maturitní laťky určující, že 20 procent lidí maturitu nezvládne?

To není nastavení, to je výsledek.

Váš předchůdce ještě před prvním kolem maturity hovořil o tom, že 20 procent propadne. Mělo to některé střední školy odradit od maturitních oborů, aby se posílily dělnické a řemeslnické profese. Pak se bralo za úspěch, když některé školy skutečně začaly maturitní obory rušit…

Nebráním se debatě o tom, jestli všechny typy vzdělávání na střední škole, které nyní končí maturitou, jí mají opravdu končit. Nicméně 20 procent neúspěšných u maturity nevidím jako pozitivní číslo. Třeba proto, že i z hlediska společnosti je trochu zvláštní, že nechá, aby se lidi na něco připravovali čtyři roky, a pak jim na konci řekne, že neuspěli. Vždycky, když měli kolegové na vysokých školách v některých oborech velkou neúspěšnost u bakalářských nebo magisterských zkoušek, tak jsem se jich ptal na důvod. Proč nepoznali, že student na to nemá už v průběhu studia? To přece jde poznat v prvním roce studia. Musíme samozřejmě toto číslo interpretovat ve vyšších souvislostech, ale osobně z něj nejásám.

Kdy předpokládáte, že předložíte reprezentacím vysokých škol návrh vysokoškolského zákona?

Byl bych rád, aby jednání s reprezentacemi VŠ probíhala velmi intenzívně už od září. Nechci v první fázi předložit vysokoškolskou novelu, ale nejdříve bych se chtěl s reprezentacemi VŠ vrátit k jakémusi katalogu témat, která by měla být předmětem novely, a nad nimi diskutovat.

Dokážete si představit, že by se vám podařilo zákon do dvou let prosadit?

Dovedu si to představit, a dokonce bych chtěl, abychom podobu novely měli hotovou do konce letošního roku. Reforma by měla probíhat ve třech směrech. Jednak pracujeme na věcné podobě zákona o finanční pomoci studentům, který nebude směřovat ke školnému, ale bude zaměřen na pomoc s životními náklady v průběhu studia. Druhý směr je novela zákona o vysokých školách, která by obsahovala reformní kroky, třeba úpravu akreditačního procesu, postavení profesorů, zavedení prvků kvality atd. A vedle toho budeme připravovat novelu, která by se zabývala poplatkovou agendou. Myslím si, že by nebylo dobré věci spojovat dohromady. Pro reformní novelu bychom mohli najít širší podporu napříč politickým spektrem, zatímco u poplatkové agendy se to nedá úplně dobře předpokládat a nerad bych, abychom ohrozili změny, které jsou pro většinu akademické obce, odborné veřejnosti a politické reprezentace přijatelné.

Prozradíte výši zápisného?

Výši zápisného zatím prozradit nemohu, protože žádná není stanovena. Ale rozhodně musí být tento poplatek sociálně únosný a nemůže nikomu bránit ve studiu na vysoké škole. Všichni podvědomě vycházíme z částek, které zazněly kdysi, když s verzí zápisného přišla Univerzita Karlova. To se mluvilo o pěti šesti tisících ročně, a to jsou částky, které při debatě o zápisném mají všichni tak trochu v hlavě. V zájmu větší jistoty studentů si dovedu představit, že horní hranici zápisného stanovíme přímo ve vysokoškolském zákonu, aby ji nebylo snadné měnit.

Pokud by se některým studentům mělo zápisné odpouštět, jak by takový student prokazoval, že je sociálně slabší?

Už přidělujeme sociální stipendium, takže ty mechanismy existují. Neznamená to, že je mezi nimi rovnítko, jen říkám, že toto už stát umí. V tom bych takový problém neviděl. Pokud ale bude částka zápisného nízká, možná to ani nebude potřeba. Musíme však postupovat na základě analýz a promyšleně, je to nepochybně citlivá otázka.

Nepřipadáte si někdy jako populista, když slyšíte potlesk ze všech stran i z tábora opozice? Učinil jste zatím jen pár kroků, ale zatím sklízejí spíš chválu. Jak to?

Některé kroky nebyly příliš snadné. Přiznám se, že o jejich popularitě nijak nepřemýšlím. Myslím si, že to jsou kroky nezbytné a prokazují i jakousi koncepci a kompetenci. Proto mě ani nepřekvapuje, když dobře zdůvodněná a nutná rozhodnutí podpoří i opozice. Naopak to vítám, protože právě oblast školství a vzdělávání je ta, kde by k širšímu konsenzu mělo dojít. A to, že některá rozhodnutí, která se týkají opravdu budoucnosti našich dětí – a to nemyslím jako frázi – se setkají se souhlasem odborné veřejnosti, a nakonec i širším politickým souhlasem, mi připadá jako žádoucí, a vlastně by to tak mělo být nejen v oblasti školství.

Celý rozhovor si můžete přečíst v sobotním vydání deníku Právo