Zároveň má učinit atraktivnější cenu pracovní síly snížením odvodů na pojistném. Je třeba investovat do vzdělání, a protože stát na to peníze nemá a mít nebude, je nutno už konečně zavést školné. Vydělají na tom všichni, protože vzdělání otevírá cestu k vysokým platům a bohatství. Sociální demokracie se má orientovat přednostně na voliče, kteří dokáží využívat možností globalizace a jsou pokud možno imunní vůči šokům, které občas přináší. Tolik Jan Švejnar.

Bylo by možno všechny tyto rady ekonoma přeložit do slovníku sociálních problémů, které z této léčby v zemích, kde byla aplikována, pravidelně vyplývají. Šířící se rozčarování z výsledků neoliberální léčby vyjádřil nedávno německý sociolog Christoph Butterwege, když prohlásil: Pokud by prosperita země závisela na malých sociálních nákladech a nízkých daních firem, musely by se v luxusu topit Bangladéš a Burkina Faso.

Povšimněme si však především souvislostí politických. Jan Švejnar v zásadě sociální demokracii poradil, aby se přihlásila k volebnímu programu ODS. Také občanští demokraté chtějí přece nejen zvyšovat úlevy pro bohaté a pro firmy, ale též se postarat o ty nejpotřebnější, o skutečné sociální případy. Také občanští demokraté chtějí snížit rozsah sociálního zabezpečení, aby donutili pracovat ty, kteří prý pracovat nechtějí. Občanští demokraté chtějí rovněž snížit míru solidarity, a to pod stejnou záminkou jako Jan Švejnar - vede prý k neúnosnému plýtvání. Může sociální demokracii pomoci, přihlásí-li se jen poněkud jinými slovy k programu občanských demokratů? O tom lze silně pochybovat.

Za zamyšlení však stojí, jaký model politiky z doporučení Jana Švejnara vyplývá. Navrhuje, aby zde byly dvě silné strany, které budou propagovat v zásadě tutéž politiku a trumfovat se přitom budou v tom, která z nich ji předvede v učebnicovější podobě. Voliči se tak budou moci zcela svobodně rozhodovat mezi stranou, jež chce cizím firmám snížit daně hodně, a stranou, která je chce snížit ještě o trochu více. Budou mít volbu mezi stranou, která zredukuje sociální nároky nižších vrstev citelně, a stranou, která je zredukuje ještě citelněji. Budou si moci svobodně vybrat, zda dají hlas těm, kdo zruší bezplatné vzdělávání, anebo raději těm, kteří zavedou školné.

Strany se budou trumfovat v tom, která z nich odvykne lidi na sociální dávky a naučí je pracovat v regionech, kde na jedno pracovní místo připadá čtyřicet a více uchazečů. Budou se předhánět v nápadech, jak zaměstnance a drobné podnikatele otužovat, aby se v podmínkách globalizace cítili tak dobře jako mocné nadnárodní korporace. Existují dlouhé seznamy slibů neoliberálů učiněných během posledního čtvrt století a dosud nesplněných. Pokud náhodou neoliberální léčba nezabere ani u nás, budou mít podle Švejnarova modelu lidé naštěstí pořád ještě volbu. Budou se moci svobodně rozhodnout mezi Bangladéšem a Burkina Faso.

PRÁVO 15. březen 2004