Vlaky obsazené lidmi, většinou jedoucími na svá pracoviště či do škol, staly se náhle madridským Manhattanem, věžemi Dvojčat, kráterem z diskotéky na Bali, zmasakrovaným průvodem šíitů v Karbalá...

Není lehké sehnout se k přízemním analýzám, je-li duše zmačkaná jako kornout ze všeho toho utrpení. A z představ z možných analogických výjevů na domácích tratích či třeba v pražském metru, kde se šance na útěk přeživších rovná nule. Do všech analýz vpadají emotivní svědectví. Takřka nelze přemýšlet, když explozím přítomná paní z Ekvádoru vykládá, jak utíkala po mozcích mrtvých lidí. A když se zdravotní sestra svěřuje: "Co mě zaskočilo nejvíc, byly mobilní telefony mrtvých, které nikdy nepřestaly vyzvánět."

Ale přinejmenším nejprve policie musí mít chladnokrevné, padni komu padni vystavěné vyšetřovací verze zločinu. A zde od počátku zaskakovala nejvíc oscilace mezi dvěma pravděpodobnými viníky: mezi teroristy z baskické ETA a nějakou islámskou úderkou, buď přímo napojenou na al-Kajdu, nebo se v metodách bin Ládinovy mafie zhlížející.

Tuhle znepokojivou nejistotu, která pocit ohroženosti z nezbadatelného neznáma ještě zvyšuje, bezděčně vymezil španělský ministr vnitra Ángel Acebes. Před polednem po masakru řekl, že "nemá nejmenších pochyb" o odpovědnosti ETA, týž den odpoledne však už připustil, že je třeba "také jiným směrem" otevřít "nové linie vyšetřování".

Baskicko a svoboda (ETA). Španělé jsou "zvyklí" na vraždy této "vlastenecké" úderky; mnohokrát už vyšli do ulic se skandováním Asesinos! (Vrazi!) na její adresu. Ale kromě prohlášení mluvčího - teprve loni zakázané - politické organizace ETA, který se od útoku distancoval (a naznačil islámskou stopu), svědčí proti její vině dosavadní "způsob práce": snažila se zasahovat jednotlivé "režimisty". A musí také vědět, že teror těsně před zítřejšími volbami leda posílí vládnoucí lidovce s jejich ostrým bezpečnostním kursem.

Jenže uvnitř ETA mohla zatoužit po zviditelnění nová, brutálnější generace, která chce doložit, že stačí na "první ligu" světového terorismu, jenž mezitím zvedl laťku na stovky a tisíce obětí. Masakr bezbranných lidí ve vlacích navíc může znamenat, že ETA je vládní represí oslabena. A že na sofistikované útoky proti dobře chráněným činitelům už nemá.

Islámští teroristé, al-Kajdá a spol. Ano, potomci křižáků, kteří ve středověku zbavili Španělsko muslimské víry (i muslimů) a dnes po boku Ameriky okupují Irák, mohou být vděčným a symbolickým cílem islamisticky zdůvodňovaného teroru. A Iberský poloostrov je symbolickým mostem do Evropy, ztělesněnou pohrůžkou celé kolébce "nevěřících". Našlo se za Madridem auto s rozbuškami a slovy koránu. Arabské noviny kolportují hrozby jedné z buněk al-Kajdy, která se prý k masakru v Madridu otevřeně přihlásila...

Její vyhrožování zní povědomě: "není nám líto takzvaných civilistů". Vždyť vy "zabíjíte naše děti, ženy, starce i mládež" - a nám má "být zapovězeno zabíjet vaše?". V 70. letech říkali o civilistech šéfové Frakce Rudé armády před německým soudem: "Všichni jsou vinni." A jeden z nich zvolal: "Jediné, co má smysl, je boj. Všechno ostatní je k h...u!"

Slyšíme teď často - z opačné strany, v podobném tónu a takřka s doporučením těchže prostředků -, že jediné, co má smysl, je boj s terorismem. Nekompromisní, lítý, krvavý, ano, nutně i s "vedlejšími škodami". Ale tak přece bojujeme asi třetí rok. A po New Yorku přišlo Bali, po Bali Karbalá a po Karbalá Madrid. Jak dlouho ještě? A jak účinně dál?

Zatímco bytostně protiliberální teror nemizí, liberální demokraté se obávají o svobodu. Rakouský deník Der Standard v pátek napsal: "Pokud bude volání po přísných metodách policejního státu příliš hlasité, je možné, že se opět otevřou dosud nezacelené rány z diktátorské éry generála Franka." A těsně před masakrem v Madridu řekl tamější profesor politických věd Juan Carlos Mondero novinářům, že vláda má sklon lepit charakteristiky terorismu na veškerou opozici. "Tento diskurs, který začal v epoše katolických králů, využil Franco ve svém tažení proti Republice." Blábol? Předvolební výkřik levičáka?

Nevím. Jen musím konstatovat, že dlouholetý střet mezi svobodou a sociální rovností zřejmě už - trochu jednostranně a dogmaticky - vyhrála svoboda. Ale nejsem si jist jejím vítězstvím v docela jiném zápase: mezi ní a "pouhým" bezpečím našich holých životů.

PRÁVO 13. března