Obojí má co dělat s násilím. Utajení šiřitelé hrůz, třeba al-Kajdá a její odnože, terorizují civilní obyvatelstvo západního světa. Režim v Pchjongjangu terorizuje vlastní obyvatelstvo. Teror neexportuje, světu pouze šermuje před očima svými dvěma atomovými bombami. Nad krví prolitou v New Yorku, Moskvě, Jeruzalémě a naposledy v Madridu lomíme rukama a citlivé povahy špatně usínají. Nad krví prolitou v severokorejských mučírnách se u nás nikdo nehroutí; je to poněkud daleko, děje se to tam hodně dlouho a hlavně - noviny odtamtud netisknou šokující obrázky.

Informováni ovšem zhruba jsme. Jak loni potvrdil českému tisku německý lékař Norbert Vollertsen, jeden z mála lidí, kterému se uzavřenou zemi podařilo poznat blíž, Kim Čong-il ("největší vůdce v dějinách" a "zářící hvězda 21. století", jak praví jeho životopis, který v severní Koreji musí umět každý nazpaměť) je vůdcem státu, jehož režim zemi přeměnil v jeden veliký koncentrační tábor, a který vlastní obyvatelstvo vystavuje hladomorům. Většina politologů se shoduje, že KLDR je snad nejhorší diktatura na světě, a nevypočitatelný systém, který vyhrožuje, že obnoví zkoušky raket dlouhého doletu.

Nabízí se tedy otázka: jak se vůbec chovat ke společenstvím rozmanitého teroru, ke všem nemilosrdně stejně, nebo je správné mezi nimi rozlišovat?

Pokud jde o teroristy, kteří napadají tu naši, euroatlantickou civilizaci, máme jasno. Vyjednávat není s kým a nemají-li se státy jednou hrůzou rozložit, musí s teroristy bojovat tvrdě, bez slitování. Jak se ale chovat k tyranským režimům s terorem uvnitř, je správné, že hlava severokorejského parlamentu Čche Tche-pok se v Praze těšila vlídné pozornosti a byla přijata důležitými muži demokratické země, že s nimi tento politik odstartoval první fázi budoucí spolupráce?

Je to spravedlivé? Možná není. Je to rozumné? Určitě je.

Severokorejský režim má své pevné místo na mapě a s jeho představiteli lze v tomto čase hovořit. To nezmenšuje výhrady, které k němu máme, vlastně musíme mít. Vést hovory je však vždycky dobré. Bylo proto užitečné jednat s Čche Tche-pokem, i když dokáže z úst vypustit nehoráznost kalibru "na otázku lidských práv máme vlastní názor". Čímž chtěl možná říct, že hladomory, otrocká dřina a mučení pomáhá v severní Koreji vychovat nového socialistického člověka.

Jestli se Česku podaří pomoci zklidnit situaci na korejském poloostrově, je dnes nejisté. Jisté je to, že každá infiltrace diplomacií či obchodem do tamních struktur může zahájit proces rozkladu toho nelidského systému. A dobré je si připomenout: čerstvé dějiny bipolárního světa dokazují, že totalitní systémy lze zničit ekonomicky, bez boje.

PRÁVO 13. března