O pražském vrchním státním zastupitelství se říká, že se tu zametaly kauzy. Dočkáme se toho, že se některé starší případy znovu otevřou?

Musíme si to říct úplně realisticky. Nechci, aby vrchní státní zastupitelství bylo nějak přeceňováno. Tady je jediný odbor, který zpracovává živé kauzy, a to je odbor závažné hospodářské trestné činnosti.

Aby se případem začal zabývat, musí v něm být naplněna škoda ve výši 150 miliónů korun. Takže řada závažných kauz tu je, pokud ale některé věci nebyly po mnoho let dotaženy do konce, já říkám ze své dosavadní praxe úplně odpovědně to, že moc nevěřím v úspěch. Každý důkaz po měsících – a po letech je to absolutní – ztrácí svou důkazní hodnotu. Pokud ho máte, je jeho důkazní hodnota nižší, a pokud ho nemáte, velmi těžko ho dohledáte.

Nedávno byla znovu otevřena kauza exministra životního prostředí Pavla Drobila. Co například Mostecká uhelná, kterou jste sama nějaký čas dozorovala?

Nedozorovala jsem ji osobně, měli jsme ji jen velmi krátkou dobu. Dostali jsme ji z vrchního státního zastupitelství, respektive původně z Okresního státního zastupitelství v Mostě.

Byla otevřena po letech a my jsme byli tím státním zastupitelstvím, které si pouze vyžádalo právní pomoc ze Švýcarska.

Nikdy jsme nedostali její výsledek, protože v mezidobí byla kauza na žádost tehdejšího krajského státního zástupce přidělena vrchnímu státnímu zastupitelství. Nemohu se k ní ale vyjadřovat, protože dnes je na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci, už ne v Praze.

I tady si myslím, že bude důkazní situace po těch letech složitá. V takových kauzách máte šanci, pokud se objeví nové informace, které nebyly doposud známy. Pokud ale neobjevíte novou informaci, tak z těch starých se už velmi špatně vychází.

Když nastupovala do funkce nejvyššího žalobce Renata Vesecká či váš předchůdce Vlastimil Rampula, přicházeli s pověstí čistých a nezatížených lidí, kteří mají státní zastupitelství provětrat. Vy nastupujete z podobné pozice, přemýšlela jste o tom, jak se váš mediální obraz může za pár let změnit?

Ten se může proměnit během týdnů, nemusí jít o léta. A zvažovat to musí asi každý. Je to ovlivněno i tím, co předcházelo a následovalo jmenování každého.

Některé věci nejdou dost dobře ovlivnit, to si samozřejmě uvědomuji. Vždycky existuje určité procento věcí, u nichž si říkáte, jestli to vůbec změnit jde a jestli jste pro to ten správný člověk. A to já si říkám taky.

Pochybujete o sobě?

Do určitého procenta o sobě musí pochybovat každý. Státní zástupci ale nedělají svou práci kvůli mediálnímu obrazu. I když u mě se může zdát, že mě řada kauz vystřelila nahoru, ale přijdou i nepopulární kroky.

A ty se řadě lidí možná nebudou líbit, ale já jsem tu kvůli změně systému, a ne proto, abych si vylepšovala mediální obraz.

Když se vrátím k Vesecké a Rampulovi, myslíte si, že ten mediální obraz, poskvrněný u nejvyšší státní zástupkyně kauzou Čunek a u vrchního státního zástupce přízviskem zametače kauz, odpovídal realitě? Že to bylo skutečně tak špatné?

Určitě to není na sto procent. Že problémy byly, to je objektivní a důkazy prokazatelné. Nakonec u doktora Rampuly to Nejvyšší správní soud konstatoval v pravomocném rozhodnutí.

Když ale začnou různá média psát různým stylem, někdy se začne také paušalizovat. Dá se určitá nálepka, a já chápu, že i pro státní zástupce nebo odbornou veřejnost je obtížné při nedostatku informací se v tom zorientovat.

Nemyslím si, že to paušální označení vystihovalo úplně veškerou jejich činnost.

Stalo se zvykem hovořit o válce státních zástupců, existuje taková válka? Jsou zde dvě nebo více skupin žalobců, kteří by mezi sebou vedli ať už mocenský nebo jiný boj?

To si nemyslím a nikdy jsem si to nemyslela. Slovo válka mi absolutně nepřipadá adekvátní tomu stavu. Byly, a myslím, že i budou, názorové střety.

Zvlášť kolem kauzy Čunek vyvolaly situaci, kdy se někteří žalobci chovali nějakým způsobem, jiní se s tím nechtěli smířit a dostalo se to do obrovského konfliktu.

Jinak ale myslím, že je normální, když se tady ostře diskutuje o podobě veřejné žaloby. V roce 1998 Otakar Motejl (tehdejší ministr spravedlnosti ve vládě Miloše Zemana, pozn. red.) předložil poprvé návrh nového zákona o státním zastupitelství, který neprošel.

Od té doby se více či méně v různých vlnách diskutuje o změně. Pokud chcete měnit systém, řada lidí má názor, že to není potřeba, a jiní, že je to naopak nutné.

Řekl bych, že veřejnost si pod pojmem válka žalobců představuje něco jiného než hádku o podobě zákona. Spíš se mluví o mocenských, případně politických vlivech.

Nemyslím, že by se to týkalo většiny státních zástupců. Že by to bylo nějakým způsobem takto motivováno. Myslím si, že o nějakém mocenském uchopení vlivu to vůbec není.

Když vás ministr Pavel Blažek v pondělí jmenoval do funkce, řekl, že ani ve vaší minulosti nenašel nic, proč by řekl ne. To nezní moc povzbudivě, když je člověk uváděn do úřadu jen s tím, že se na něj nic nenašlo. Prověřovala se například vaše někdejší návštěva u Jiřího Paroubka před volbami 2010. Nebojíte se, že by z vaší minulosti mohlo ještě něco vyplout?

Toho se nebojím vůbec.

Žádné kontakty s ­poli­tiky?

Ne. V tomto smyslu se nebojím absolutně.

Máte nějaké zásady pro kontakt s politiky?

Všechny mé schůzky byly vždy zdokumentované a transparentní. Když jsem tehdy jednala s Paroubkem, bylo to na základě pověření Výkonného výboru Unie státních zástupců a na schůzce se mnou vždy byli přítomni buď jeden, nebo oba viceprezidenti unie.

O schůzce se navíc transparentně informovalo prostřednictvím webových stránek.
Pokud jdu na ministerstvo práce a sociálních věcí, kde máme samozřejmě velký zájem ohledně platů, což je veřejně známá záležitost, je vždy přítomen buď někdo z justičních činitelů a Unie státních zástupců se to vždycky dozví z mého sdělení.
V jiných situacích se s politiky nepotkávám.

Co byste dělala v případě, že by vám nějaký vysoký vládní činitel volal a tlačil na vás v nějaké citlivé kauze nebo vyzvídal ohledně jejího vyšetřování? Šla byste s tím do médií, jako to udělal nedávno policejní prezident Petr Lessy, a nakonec se ukázalo, že to nemůže zcela doložit?

Na to je docela standardní postup. Pokud chcete, tak se objednejte. Jaké máte postavení? Jste v pozici poškozeného, oznamovatele, nebo stěžovatele?

Pak přijďte, bude s vámi sepsán protokol, ten podepíšete a my s vámi budeme dál řešit, co si přejete. Stěžujete si na postup? Jste poškozený a přejete si přihlásit se s nárokem na náhradu škody? Nebo chcete oznámit nějaké závažné skutečnosti? Jiná možnost není. To je vše, co se týká trestního řízení.

Dále je tu otázka legislativy, ale zde podle mne žádné tlaky vůbec nepřicházejí v úvahu. Tam jsou střety a názorová diskuse o tom, jak by měl například vypadat trestní řád, zákon o státním zastupitelství.

Státní zastupitelství je tu připomínkovým místem a v rámci připomínkového řízení někdy k různým setkáním dochází. Pokud jsem ale někdy byla přítomna jednání legislativní rady vlády, je to vždy záležitost transparentní, vždy jsem byla někde zapsána a podepsána.

Celý rozhovor si přečtěte ve středečním vydání deníku Právo.