Jiná doba, jiný mrav. Dnes se však nápadně v sociálních demokraciích, které vládnou v docela jiných, liberálních režimech, mluví - a v tom směru často i koná - o rozdělení funkcí premiéra a předsedy strany, které jinak tradičně vykonává tatáž osoba. Protože v dnešních (více či méně "kancléřských") demokraciích je klíčovým bodem moci křeslo předsedy vlády, čili nejvyšší výkonná moc, nejtransparentnější stranické osobnosti zůstávají (nebo se navrhuje, aby rozhodně zůstaly) sedět u premiérského stolu.

Mají tam na starosti to nejdůležitější: vstup do Evropské unie či do eurozóny, velmi málo populární reformy veřejných financí, změny priorit daňových systémů a erárních toků - zkrátka velmi málo populární modernizaci sociálního státu v éře globalizace. U kormidla politických stran zůstávají pak pobočníci, jejichž popularita se drží a kteří mají za úkol - řečeno se Stanislavem Grossem - "sesedat z koňů" mezi všelijak zklamané voličstvo.

Snad je možné již hovořit o určitém trendu. U nás se začalo spekulovat o rozdělení funkce premiéra a předsedy soc. dem. mezi Vladimíra Špidlu a Stanislava Grosse bezprostředně poté, co k témuž rozdělení mezi kancléře Gerharda Schrödera a nového předsedu SPD Franze Münteferinga došlo v Německu. Tento víkend si polský vládní Svaz demokratické levice zvolil nového předsedu, exministra vnitra Krzysztofa Janika, když dříve odstoupil ten dosavadní - a ve funkci premiéra setrvávající - Leszek Miller.

Je otázka, zda se toto rušení kumulovaných funkcí opravdu promění ve vlnu a zda může zastavit drtivou bilanci. Vždyť v roce 1998 vládli v jedenácti zemích evropské Patnáctky sociální demokraté nebo socialisté. Nyní vládnou jen ve třech zemích, ve Velké Británii, Švédsku a Německu. Tam však SPD sbírá jednu porážku za druhou a v její vítězství v celostátních parlamentních volbách 2006 věří jen málokdo. Tuto neděli prohrála levice v Řecku, v němž bylo Panhelénské socialistické hnutí (PASOK) u moci od počátku 80. let.

Řecko je dobrý příklad, protože tamější levice šla do volebního boje s již rozdělenými funkcemi premiéra (Kostas Simitis) a šéfa strany (Jorgos Papandreu, syn legendárního otce Andrease). Řecko je také dobrým příkladem zmatku, jaký mohou vyvolat dokonce i mezi profesionálními zpravodaji dnes tak módní "modernizační" fráze. A tak i BBC se podařil ve zprávě vyloženě hodnotící a navíc zcela mylný soud: "Papandrea nyní čekají čtyři roky v opozici, kdy může přeměnit svou stranu zastaralého dělnického hnutí na moderní soc. dem. stranu, která bude pro voliče přijatelnější" (BBC 7. března).

Je to jinak. Simitis s Papandreem modernizovali, až se z nich kouřilo, a pro jejich krev potící elektorát byli právě proto přijatelnější čím dál méně. Ano, Řecko bylo včas připraveno na vstup do eurozóny a je evropským šampiónem růstu (čtyři procenta za rok 2003). Ale upadlo do velké nezaměstnanosti a životní náklady se zvýšily o třicet procent. Tedy natolik, že se lidé začali rozhlížet po "zastaralém dělnickém hnutí", které by nejlépe polohu jejich mysli a zjitřených citů vyjádřilo. Žádné takové hnutí však na levici nenašli.

A zde jsme u dalšího, docela jiného rozdělování funkcí. Vítězná pravice, Nová demokracie (47 procent hlasů při povinné účasti ve volbách), převzala funkci lidového tribuna, až dosud přidělenou straně PASOK. To ona teď svižně "sesedla z koňů".

Stoupenci konzervativce Konstantina Karamanlise v prvních svobodných volbách 70. let - těsně po pádu plukovnické junty - tenkrát úspěšně vydírali voliče heslem Karamanlis, nebo tanky! Nyní Kostas Karamanlis, synovec téhož pána a dědic téže pravicové politiky, leč s její novou lidovou rolí či funkcí, už nevydíral. Stačilo mluvit o změně, o potírání rozbujelé korupce a klientelismu, o snížení nezaměstnanosti, o "státu s lidskou tváří" (!) a o zajištění letních olympijských her. Zkrátka fakticky razit heslo Chléb a hry! A na způsob Vlastimila Tlustého (ODS) po celé zemi vykřikovat, že "vláda tahá lidem peníze z kapes".

Tohle rozdělení funkcí opravdu funguje. Ale nejsou to moderní socialisté, kteří z něj těží.

PRÁVO 10. března