Už v neděli večer jste v nemocnici po příletu poskytoval psychologickou pomoc lidem, kteří k vám dorazili leteckým speciálem po nehodě z Chorvatska. Jak moc je v takových chvílích pomoc psychologa důležitá?

Musím říci, že primárně byla psychologická pomoc zajištěna už při transportu. Člověk po prožitém traumatu, když se vzpamatuje, má pochopitelně potřebu to nějak ventilovat. Když to může probrat se školenou osobou, která se sama té nehody nezúčastnila, má to podpůrný efekt pro psychiku traumatizovaného člověka, pomůže mu to vrátit se do reality a lépe celou situaci snášet.

Obecně lze říci, že je dobře, když může po traumatu psychologická pomoc přijít. Navíc tady hrála důležitou roli i mateřština, těm lidem se to stalo v prostředí, kde se mluví cizím jazykem, kterému rozumí jen málo nebo vůbec.

Jak se s prožitými událostmi lidé, se kterými jste měl možnost hovořit, vyrovnávají? Jak byste jejich stav zhodnotil?

Obecně vzato je to zatím příliš krátká doba. Někdy ty problémy mohou nastat se zpožděním, v krátké době po šoku se s tím člověk vyrovnává a teprve později nastanou komplikace. Je to velmi individuální. Lidé, kteří jsou u nás v nemocnici, jsou hlavně rádi, že jsou doma a že nedopadli hůř. Cenné je pro ně rodinné zázemí, které je podporuje, cenná je i profesní úroveň personálu nemocnice, kterou si velmi pochvalují.

Nemůže se stát, že pro některé i z vážněji zraněných budou horší psychické důsledky než samotné následky zranění?

Tato varianta je možná, bohužel to dopředu nikdy nelze dost dobře předpovědět. Stát se může i to, že člověk s lehkým zraněním může nést trauma hůř než jiný, jehož zranění jsou vážná. Záleží na tom, jak to každý zpracuje, jaké budou dozvuky.

Co z té nehody a následných věcí bylo pro cestující nejhorší?

Nejtěžší pro ně byly asi první okamžiky po nehodě, začátek záchranných prací. Někteří si ji vůbec nepamatují, protože spali. Pozitivně naopak hodnotili pomoc okolo jedoucích řidičů, mezi nimi snad byla i nějaká lékařka, protože pomohla zraněným velmi profesionálně. I to pak pomáhá k dobrému zvládnutí situace.

Dokážou se tito lidé po tak traumatizujícím zážitku ještě někdy posadit do autobusu?

Někteří ano, někteří asi ne. Teď sice říkají, že už do autobusu nikdy nesednou, i když zase připouštějí, že po nějaké době už by to možná zvládli. Osobně si myslím, že by nebylo dobře, kdyby to na nich zanechalo takové stopy, že by nebyli schopni si sednout do autobusu. Přece jen autobus patří k našemu běžnému životu a úplně se mu vyhýbat by bylo komplikující.