To je ovšem v politice obvyklé a nezbývá než se s tím smířit. Pokud po sobě jedna vláda zanechá škody, musí je chtíc nechtíc napravit některá z nejblíž následujících.

Energetická koncepce státu však nepatří k běžné agendě a nedá se každé čtyři roky měnit. Jde o rozhodnutí, jehož důsledky pocítí naši potomci za čtvrt století, tedy v době, o níž nikdo z nás nemá valnou představu.

Připadá mi tedy nesmírně odvážné, když se dnes ministr Urban snaží získat jakýsi certifikát veřejného zájmu pro další těžbu uhlí, která v té době třeba už nebude potřebná. Právě tak odvážná jsou ovšem optimistická tvrzení protistrany o možném snižování energetické spotřeby. Nejhorší je ale bojová atmosféra, která rozhodování ovlivňuje, jenže co se divit po zkušenostech, které máme například s Temelínem.

Právě z těchto zkušeností ovšem vyplývají nejméně tři neopomenutené poznatky. Za prvé: velkolepé projekty rozpočítané na dlouhá léta a ještě delší peníze, mají tendenci žít vlastním životem. Čím víc se za ně utratí, tím víc chtějí dostat přidáno s odůvodněním, že přece nelze vyhodit miliardy už promrhané.

Za druhé: každé tlusté usnesení obsahuje jen několik skutečně zásadních nezvratných rozhodnutí, která je nutno přijmout jako nezbytnou daň, anebo odmítnout jako hazard.

Za třetí: všechno má vždy své souvislosti, takže když se kupříkladu řeší odsíření elektráren, musí se současně řešit, co s nadbytkem sádry, zatímco když se staví atomová elektrárna, mělo by být předem jasné, kam se uloží odpad. Samozřejmě s písemným souhlasem obcí, jež si to potěšení chtějí dopřát.

Tyto otázky samozřejmě nerozebírám proto, že bych chtěl radit vládě při jejím obtížném rozhodování. Jen si tak mediduju o tom, nač se jí my, obyčejní občané, budeme muset ptát -a s veškerou vážností vyžadovat jasné odpovědi.

PRÁVO 4. března