Jsou to pravá slova českého politika, jimiž odpověděl v úterý Právu, zda není divné, že Bezpečnostní rada státu bude týž večer jednat o modernizaci vládní letky buď za pět, nebo za sedm miliard korun, když na opravu hroutící se nemocniční budovy peníze stále nejsou.

Dotyčný politik k tomu přidal větu: "Myslím, že to není podivné, protože vládní letka má své náklady, a úvahy o modernizaci směřují k tomu, jak náklady snížit." Čtenáře, který se už chystá spílat pravicovému sobci, musím zarazit. Vyřkl to premiér a předseda ČSSD Vladimír Špidla.

Kontrast mezi očekávaným postojem lídra solidaristické strany a reálnou reakcí je zarážející a musí mít nějaké kořeny. Ten hlavní bych hledal v konzervatismu současné soc. dem., přinejmenším jde-li o její stěžejní evropský proud - vyjmut z toho musí být Tony Blair s ideou New Labour.

Před několika dny jsem slyšel od zkušeného německého sociálního demokrata, že potíže, s nimiž se utkává SPD, jsou podobné, jež spadly na hlavu českým soc. dem. Už se jak v Německu, tak v Česku podařilo rozlousknout oříšek, který se přikutálel s globalizací. Myšlenkové týmy vypreparovaly ze skořápky jádro a na talířku lemovaném růžemi ho předložily vedením svých stran. Vůdcové a jejich širší okolí však na tuto věcičku hledí s rozpaky.

"Když Tony Blair ohlásil svou cestu, která nabízela lidem východiska z tíživé sociální situace, ale vyžadovala od nich aktivní spoluúčast, říkali mnozí naši funkcionáři, že to přece není sociálnědemokratické," řekl zmíněný člen SPD. Pravé recepty hodné soc. dem. hledají tito lidé v dobách rozkvětu státu blahobytu, které jsou dnes minulostí.

V tomto bodě je to podobné naší zkušenosti. Zatímco v západní části Německa vzpomínají soc. dem. i jejich voliči na zlaté časy sociálního státu, u nás pro mnohé lidi stejného přesvědčení plní roli fetiše zašlé slávy nivelizační blahobyt reálsocialismu.

Jádro vyloupnuté z oříšku problémů současné evropské soc. dem. však jakékoli nostalgiky rozčiluje a děsí. Zvláště bolestné je to pro funkcionáře, jejichž mocenské postavení závisí na voličských hlasech. Mají-li říct celou pravdu - že ekonomická situace, za níž bylo možné štědře rozdávat, je tatam a brzy se nevrátí - riskují propad v nejbližších volbách a odchod ze scény. Gerhard Schröder se o vysvětlení tohoto stavu pokusil. Prvním výsledkem je však nedávný hamburský debakl SPD, za kterým mohou následovat další porážky.

U nás Špidla o jádru současných problémů ví. Potíže má spíš s tím, aby všechny souvislosti vyklopil před spolustraníky i veřejností. Zároveň lpí na ustáleném řádu, což obzvláště platí pro jeho pojetí vládní činnosti. Zaběhnutá pravidla se mohou jevit jako jediná jistota v době, kdy se staré hodnoty rozplývají a nikdo pořádně neví, co dělat v nové situaci.

Tento záchranný pud by mohl být také příčinou Špidlovy první reakce na časový souběh motolské havárie a úvah o miliardách na nová letadla pro přepravu vládních těl a mozků.

Nadějná zpráva na závěr: večer se to premiérovi patrně rozleželo v hlavě a peníze na nové letouny vydány nebudou. Řád byl sice porušen, ale výsledek za to stojí. Dalším krokem by mohly být peníze pro rekonstrukci Motola. Záleží nemocným dětem a jejich rodičům na tom, zda by to bylo porušení zaběhnutých ideologických či byrokratických postupů? Ani v nejmenším, důležité je prolomení beznaděje, i kdyby měla vláda prohlásit, že celou částku na rekonstrukci uhradit nemůže a že zbytek musí dodat nemocnice sama.

Třeba nakonec přijdou tápající politici z Lidového domu na to, že skutečně sociálnědemokratické je to, co lidem pomáhá. A to i za aktivní spoluúčasti těch, koho se to týká. I kdyby to na první pohled nemělo nic společného se vžitou představou o sociálním státu alias státu blahobytu. Ze vzpomínek se žít nedá.

PRÁVO 4. března