K tomu mě napadá: není pravda, že pouze naše postmoderní doba, zahalená do praporu lidských práv, poskytuje občas zločincům blahosklonný azyl. Třeba ve středověku, když měl zločinec, třeba mordýř, rychlejší nohy a utekl biřicům včas do kostela, měl načas vyhráno. Tam se chytil oltáře a od té chvíle na něj nikdo nemohl, protože požíval svatého azylu. Pravda, nesměl z toho kostela odejít, venku na něho čekali. Ale kdo by spěchal s odchodem a riskoval třeba lámání v kole?

Ze středověku ale pojďme k prosinci minulého roku. Dvacetiletý student politologie v Hradci Králové Martin Jelínek své dosavadní studium završil baseballovou pálkou, kterou surově zmlátil pedagoga Jana Laška. V kostele to už nefunguje, ale podobnou funkci zastali psychiatři, tyto azylové oltáře zločinců jedenadvacátého století. Možná dodnes zkoumají mladíkův duševní stav, zda totiž jeho duše neochořela natolik, že vlastně za svůj zločin neodpovídá. Každopádně doktoři rabijáta podrželi. Úraz duše není jako zlomená ruka, rentgenem to neodhalíš, a nikdo tedy nedokáže odhadnout, jak dlouho se bude Jelínek psychiatrického oltáře držet. Řekl bych, že dlouho, předlouho, do ztracena. Kvůli psychiatrickému vyšetřování ho ani nevyloučili ze školy, natož aby mu hrozilo vězení.

Na první pohled se opravdu zdá, že někoho duševně nemocného, z normality vyšinutého, je nelidské trestně stíhat. Ovšem jen do chvíle, než začneme rozvažovat, co je to ta normálnost, a zda páchat jakýkoli zločin může být považováno za normální. Absurdně bychom tak mohli dojít k závěru, že trestat někoho za spáchání zločinu je vlastně nesmysl. Před časem jsem totiž varoval, že hradecké "Jelínkovo vítězství" může na různé agresívní povahy působit jako doping. A je to tady. Série násilí proti pedagogům v Česku ve Svitavách smutně vyvrcholila. Nevím, jak v tomto případě zareagují azyloví psychiatři, ale spásným oltářem je vrah už vybaven díky datu narození. Není mu totiž ještě osmnáct let, a tak se podle našich zákonů dočká mírnějšího trestu - bude-li trestán.

PRÁVO 2. března