Na izraelsko-arabský problém se totiž hodí historka z dávného Pruska. O jedné vládní zapeklitosti řekl tehdejší premiér: "rozumějí tomu jen tři lidé na světě. Kolega, který umřel, já, co jsem už všechno zapomněl a jeden učenec, který se z toho zbláznil".

Už dvakrát se například zdálo, že nad regionem svítá. To když v polovině devadesátých let Jicchak Rabin a Jásir Arafat podepsali v Oslo fundamentální dohodu. Na konci roku 2000 se v ní měly pod patronací amerického prezident Clintona učinit další, už konkrétní kroky. Izraelský premiér Barak tehdy učinil Arafatovi nabídku, o které se říká, že ji nelze odmítnout. Arafat ji však odmítl, protože se bál svých domácích radikálů a myslím, že si oddechl i Barak, který se zase bál radikálů svých. I vypukla druhá intifáda, tentokrát krvavá. Zbláznili se všichni.

Z pohledu historie má větší vinu na izraelsko-arabském konfliktu dozajista arabská strana. Izrael ještě ani nevznikl a už byl přepaden všearabskou koalicí. Pak musel čelit ještě dvěma válkám, v nichž mu šlo o existenci, neboť Arabové se netajili válečnými cíli: smést Izrael do moře.

Vítězný a technologicky vyspělý Izrael však začal přikládat sám pod kotel. Projevem jeho mocenské arogance je existence stovek židovských osad na půdě předpokládaného palestinského státu. Rozmetáváním autobusů s židovskými školáky a civilisty si však Palestinci sotva pomohou. Izraelská všednodennost se samopaly na nočních stolcích a strachem navštívit kavárny však také budoucnost nemá. Bez vzájemného uznání až do nejnižší úrovně není řešení.

Zatím kvalitu občasných vstřícných gest mezi oběma stranami dobře vystihuje anekdota současná: v letadle nabídne Žid dvěma arabským sousedům, že všem koupí pivo. Sotva se vzdálí, Arabové mu naplivají do bot, které si tam pro pohodlí nechal. Když v přátelském duchu všichni pivo vypijí, všimne si Žid, že má v botách napliváno. I zahovoří k Arabům smířlivě: přátelé, tak dobrou chvíli jsme spolu měli. Nechme už té vzájemné nenávisti, teroru, plivání do bot a močení do piva...

Cyrilu Svobodovi ani v jeho částečném úkolu není co závidět.

PRÁVO 2. března