Lze vůbec v demokratickém státě zákonem vynucovat úctu k jakémukoliv politikovi? Nesmyslnost je však v zákonu samém: o jaký stát se Edvard Beneš zasloužil? O Českou republiku jistě ne. Pak tedy o zaniklou Československou republiku. O tu první nesporně. Stačí Masarykova slova: bez Beneše bychom republiku neměli!

Beneš však měl i lví podíl na nedůstojném způsobu jejího zániku v roce 1938. Po heroickém (a to slovo není přehnané) úsilí se mu podařilo v druhé emigraci republiku obnovit v původních hranicích. Benešovy těsné vazby na Moskvu a vyvedení Československa ze západu pod ochranitelská křídla "demokratizujícího" se Stalina, jakož i nadbíhání českým komunistům - to vše však zákonitě vedlo k únoru 1948. V beznadějné situaci mohl Beneš sáhnout alespoň k poslední zbrani: k demonstrativní demisi ihned po 25. únoru. Odstoupil však, až mu to Gottwald dovolil a měsíce sloužil jako demokratická kulisa teroristického režimu. Umíral s vědomím komunistické zrady.

Edvard Beneš byl doživotním ministrem zahraničí, ať zastával jakékoliv funkce. Snad proto přeceňoval význam mezinárodních smluv před vnitřní pevností republiky. Ta nebyla valná, jak se ukazovalo ve druhé polovině 30. let. Reprezentanty českých Němců se sice podařilo přivést do vlády už v roce 1926, ovšem proti vůli českých nacionálů. Karel Kramář: Němci do vlády, my do opozice!

Čeští Němci měli samozřejmě menšinová práva, o kterých se tehdy nikomu na světě ani nesnilo. Ovšem v době hospodářské krize Praha učinila pramálo pro její zmírnění zejména v pohraničí, kde byla nejstrašnější. Vháněla tím německé občany Československa do Hitlerova náručí, neboť ten zbrojením nabízel práci a výdělky. K tomu pověstné české "nadelstichy", píchání špendlíky, kdy se v pohraničí nepokrytě preferovali Češi před Němci na místech státních zaměstnanců. O německých požadavcích pak musel Beneš jednat (už v úřadě prezidenta) až pod tlakem zfanatizovaných henleinovců, ale to už nebyly požadavky, nýbrž diktát.

Se Slovenskem to bylo ještě horší. Po deseti letech od vzniku Československa už Slováci nebyli tou zaostalou, nevzdělanou etnickou menšinou, neschopnou řídit si své osudy. Avšak Praha na původním postoji nezměnila nic. I na Slovensku musel být pomalu každý přednosta stanice Čech, i když slovenská inteligence už vyprodukovala dost schopných lidí. Volání po autonomii Praha sice vyhovět nemohla - nebylo myslitelné dát ji dvěma miliónům Slováků, a nezohlednit požadavky tří a půl miliónů českých Němců. Nicméně, něco se dělat dalo. Beneš však do posledního dechu trval na teorii čs.národa, už dávno neudržitelné.

Prezidentu Benešovi lze vytýkat ještě mnoho věcí. Např. nabídku Podkarpatské Rusi Stalinovi dříve, než si o ni řekl. Nikdy ho však nebudu vinit z hříchu tzv. odsunu Němců. Naši bývalí němečtí spoluobčané se za sedm let protektorátu vůči nám zadlužili tak, že jiné vyrovnání nepřicházelo v úvahu. V druhém roce protektorátu si začínající americký diplomat na štaci v Praze poznamenal: "Je strašné si představit odvetu Čechů, obrátí-li se štěstěna". K tomu hlášení sicherheitsdienstu z 12.6.1942 plus situační zpráva bývalého henleinovského poslance českého parlamentu Krebse: "Německé obyvatelstvo v Čechách přivítalo Lidice s velkým zadostiučiněním a v mnoha případech s otevřenou radostí... že činitelé na vysokých místech konečně pochopí, jak se má s Čechy zacházet." Beneš si jistě měl odpustit hnusná slova o "vylikvidování Němců, a naopak vahou autority měl prosazovat co nejlidštější způsob odsunu. Soužití však možné nebylo.

Prezident Beneš je velice rozporuplná osobnost česko(slovenských) dějin. Nesmyslný zákon, přijatý k jeho poctě Sněmovnou, na tom nezmění nic. Ostatně, jsem přesvědčen, že přijetím onoho zákona navázali čeští poslanci na neblahou tradici předválčných "nadelstichů". Jeho smyslem nemůže být totiž nic jiného než píchnutí špendlíkem do těch odsunutých Němců, kteří Beneše nenávidí.

PRÁVO 26. února 2004