"Přísahám, že jsem Miroslav Horníček," pravil můj svědek matrikářce, ale ta byla neoblomná. "To by mohl říct, občane, každý," pravila a nehodlala dále o jeho totožnosti debatovat. Moji svatbu zachránil až samotný starosta, který na rozdíl od matrikářky uvěřil, že ten, který o sobě tvrdí, že se jmenuje Horníček a jako Horníček také vypadá, skutečně může Horníčkem býti.

Nezbytně potřebné rodné číslo dodala na místě Běla Horníčková, znající svého muže samozřejmě jako svoje boty. Včetně všech čísel, která potřeboval pro svůj život. A tak se svatba nakonec přece jenom konala. Od té doby jsme se s Miroslavem potkávali v životě velice často, a když jsem se po roce 1968 jako mnoho dalších v této zemi musel začít živit jako kotelník a později také jeřábničil, jako by to jeho vztah vůči mně jenom posílilo.

Nikdy, pokud projížděl Olomoucí, se nezapomněl zastavit alespoň na pár chvil. A když za ním jednou v divadle, ve kterém jsem dříve působil, přišli pořadatelé jeho zájezdových Hovorů H s varováním, aby na jevišti neříkal moje jméno, neboť by z toho mohl mít nepříjemnosti, svatosvatě slíbil, že moje jméno samozřejmě nevypustí z úst. Vzápětí na forbíně vzpomenul, kterak kdesi v novinách prý četl, "jak jeřábník Pavel dostál svému slovu".

Zažil jsem s ním spoustu srandy a průšvihů. Zvláště při zájezdech s inscenací Kantor Barnabáš a žáci darebáci, kterou napsal pro sebe a bratry Traxlery a se kterou hostoval po celém Československu. Trošku jsem tomu představení pomáhal na svět, a tak jsem se občas zúčastnil i některého z jeho zájezdů. Jednou za mnou v Bratislavě přišel v hotelu a přiznal se, že má veliký problém. Neumí prý si zavést čípek a zda bych mu jako kamarád nepomohl. "Blbče," povídá vida mé rozpaky.

"Který jiný zasloužilý umělec ti tohle v životě nabídne! Ber, nebo zavolám Lasicovi!" Když se nám poté společným úsilím naše dílo podařilo a já si myslel, že si takovou intimnost ponechá pro sebe, šeredně jsem se zmýlil. Nejen že to všechno a všude vykecal, ještě se mou osobou chlubil, neboť zatímco mnozí jeho kolegové mají jenom své osobní ševce, krejčí a lékaře, Miroslav Horníček měl ve mně jako jediný svého "osobního čípkaře".

Také mě naučil několika výborným kouskům. Například zazvonit u dveří svého bytu, potom si honem dřepnout, a když manželka dveře otevře, vysokým hláskem pozdravit. Občas si na to vzpomenu a provádím to své ženě. Zabírá to i po sté spolehlivě, a když ženu přejde leknutí, reaguje přesně tak jako Běla Horníčková a posílá mě dále než k šípku. Mnohem dále.

Taky mi kdysi Miroslav ukázal, co s jeho Bělinou udělá, když si s rukama složenýma za zády prohlíží v galerii obraz a on se k ní opatrně zezadu přiblíží po špičkách a na ty založené ruce za zády ji nejprve silně dýchne a vzápětí do nich jemně kousne. Účinek toho darebáctví ověřily podle Mirka nejen roky, ale také zástupy žen prchajících z galerií, domnívajících se, že mají za zády vlčáka. Miroslav mě naučil mnohému.

Mnohé jsem také díky jemu pochopil. Režíroval a dramaturgoval jsem některé jeho texty, dokonce jsme spolu jeden divadelní kus sepsali. Bylo to fajn. Měl jsem prostě to štěstí, že mi Miroslav Horníček vstoupil do života.

A nevystoupil z něho ani v to ráno 15. února, kdy mi pan doktor Mareš zavolal, že před pár minutami Miroslav zemřel. Otevřel jsem si scénář Horníčkova Barnabáše a po chvilce čtení jsem si uvědomil, že nesmutním. Že se usmívám. "Jen když za slzou přijde smích, uvěřím, že jste mě měli rádi," napsal kdysi jako svůj epitaf Horníčkův kolega, spisovatel a klaun Pavel Bošek.