Podle kárné žaloby Kureš jako soudce povoloval sledování telefonů pouze formálně odůvodněnými příkazy, aniž mohl mít za prokázané, že navrhovaná telefonní čísla jsou skutečně důležitá pro potřeby vyšetřování.

Soudce se bránil tím, že nemohl tušit, komu čísla skutečně patří. „To co se stalo, zaskočilo i nás jako soudce. Do dneška nevím, zda ta čísla ve spisech jsou ta, která byla zneužita. Jsme zavaleni trestními spisy a lze jen iluzorně předpokládat, že odůvodnění budou obsáhlá. Do té doby ani nikoho nenapadlo, že by policie mohla něco takového dělat. Teď jsme s dovolením chytří a víme, jak se to mělo dělat, třeba vyšší soudy nám nikdy nic nevytkly. Nemůžeme předpokládat, že nám policista nosí falešné záznamy," uvedl Kureš na vysvětlení.

"V mezích dostupných možností jsem dostál soudcovské povinnosti. Bylo to selhání policie, které soud neměl šanci odhalit, prověřili jsme to v mezích stanovených zákonem,“ hájil se před soudem Kureš.

Zástupce ministerstva nedorazil

Jednání kárného senátu zkomplikoval fakt, že se nedostavil žádný zástupce ministerstva spravedlnosti jako žalující strany. „Žádná omluva soudu nedorazila, telefonovali jsme tam, a žádná omluva nezazněla ani tam,“ nezbylo než konstatovat předsedkyni senátu Ludmile Valentové.

„Šokovalo mě, že tu není zástupce ministerstva spravedlnosti. Pětadvacet let jsem trestním soudcem a přece se nemůže stát, že žalobce vůbec nepřijde,“ kroutil hlavou i sám Kureš. Ministerstvo spravedlnosti nakonec sdělilo, že došlo k „ojedinělému administrativnímu nedopatření“.

Kouzlem nechtěného se tak stalo, že ministerstvo spravedlnosti, které samo před kárný senát posílá soudce za nejrůznější opomenutí, zapomnělo do Brna vyslat svého zástupce, a kárný senát, který trestá soudce za průtahy, dokázal protáhnout jednání skládající se z výslechu jediného svědka a čtení několika listin i s přestávkami na téměř sedm hodin.

Policista Hudec měl předkládat soudu ke schválení sledování telefonních čísel prominentů maskované v případech neoprávněných překročení hranic, sňatkového podvodu cizince či neoprávněného pobytu na našem území. Podle dostupných informací se takto měl dostat k několika desítkám telefonů.

Se znalostí údajů o telefonních číslech mohl Hudec, nebo lidé, kteří si tyto informace objednali, zjistit podrobnosti ze života uživatelů, tedy s kým a jak dlouho si telefonovali, psali zprávy, ale i kudy jezdili, chodili nebo na jak dlouho kde zastavili.