Článek
Mandát soudkyně Ústavního soudu vám skončí 20. března. Co vás čeká, až zde za sebou naposledy zavřete dveře?
Nebudu mít pravidelné starosti, které jsem měla v souvislosti s prací na soudu. Ale budou zase jiné. Bude třeba život převést do jiných kolejí, než ve kterých plynul zavedeně posledních deset let. Bude to pro mě namáhavé, protože starostem kolem domácnosti, zařizování mobilů a podobně jsem se nevěnovala, jsou mi z duše protivné, ale teď budu muset. Na druhou stranu budu mít zase volnější ruce, respektive ne tak svázaný jazyk.
Takže na odchod z veřejného života se nechystáte?
To určitě nemám v plánu. Ve veřejném prostoru se pohybuji několik desítek let, a to by se muselo udát nevím co, abych odešla úplně. Budu spíše kritickou pozorovatelkou.
Ústavní soud se v posledních měsících hojně věnoval agendě exekutorů a korigoval mnoho věcí s nimi spojených. Kde je tedy chyba? Soudy dostatečně lidi nechrání, nebo je špatný samotný systém exekutorů?
Jen v pár zemích mají soukromé exekutory, jinak je to soudní agenda, která bezproblémově funguje. U nás vznikli proto, že u obecných soudů ona agenda běžela poměrně špatně. Domnívám se ale, že mohou-li exekuce fungovat skrze soukromé exekutory, tak by to mělo jít i přes soudní instituce. Nejsem velkým přítelem toho, čemu se říká outsourcing státní moci, tedy její převádění na soukromé subjekty. Stát se měl spíše soustředit na zlepšení soudní agendy.
Nechci žít ve státě, který se chová jako asociál
Samotný zákon není dokonalý, měl a má výrazné mezery. Dostatečně nevaruje exekutory, že vystupují jako veřejná moc a že si musí dávat velký pozor, aby nezasahovali do základních práv osob, s nimiž přicházejí do styku. Aby minimalizovali zásah brachiální síly, kterou využívají, když jdou do obydlí a tam zabavují majetek. I samotné obstavení majetku je zásah do vlastnictví a je zcela neproporcionální, když tisícinásobně přesahuje hodnotu, již ve skutečnosti činí částka, které se domáhají.
Jaké je ale řešení? Podle Nejvyššího správního soudu už byla například třetina všech exekutorů pohnána před kárný senát.
Když už bychom chtěli zachovat soukromé exekutory, bylo by potřeba zcela přepsat právní úpravu tak, aby je mnohem víc svazovala, a z jejich přešlapů by se měly vyvozovat důsledky i v podobě trestního stíhání.
Druhá strana bude určitě křičet, že takto by se stali bezzubými a nic by nevymohli, ale musíme hledat vyvážení hodnot. I když někdo dluží peníze, tak přece není zločinec, je to „jen“ majetková hodnota. Proti tomu stojí život, zdraví těch lidí a to jsou hodnoty v mých očích stojící výše.
Od exekutorů pojďme k politikům. Před Ústavním soudem vypovídali například prezident Václav Klaus, premiér Petr Nečas, ministři, poslanci. Jak moc je v tu chvíli pro soudce možné udržet si objektivitu vzhledem k jeho životním zkušenostem či politickému názoru?
Soudce je jen člověk, který má své vnitřní nastavení a k věci přistupuje s jistým předvědomím, utvářeným jeho zkušenostmi i politickou filozofií, v jehož vzorcích myslí a které mu umožňuje strukturovat poznávání faktů i jejich hodnocení. Soudce prostě není nepopsaný list. Ale to je názor, který na našich právnických fakultách pořád mnohdy působí jako červený hadr, přitom v Evropě se naopak říká, že je špatné to zatajovat. K tomu, aby věci nebyly posuzovány jednostranně, je zapotřebí právě ta barevnost, pestrost pléna Ústavního soudu.
Mnohokrát jste kritizovali politiky, od nich jste zase slyšeli, že jste třetí komora parlamentu.
Instituce ústavního soudnictví je, marná sláva, institucí politickou. Svým rozhodováním modifikujeme nejvyšší politiku státu. Je to samotné jádro, žádné ústavní soudnictví to jinak neumí, pokud nepočítáme pokusy, které ale nejsou obvyklé ve svobodném světě.
Naše ústava vyšla z názoru starého několik set let, že i většina se může dopouštět tyranie, může zvlčet. Filozofie naší ústavy je proto založena na tom, že rozhodnutí se přijímají většinovým způsobem, avšak zároveň je třeba mít i respekt k právu menšiny a jednotlivce.
Takže co je podle vás prohnilého v české politice?
Nejen na politice, ale i na společnosti mi vadí nedostatek ochoty k domluvě, příliš ostrá stanoviska, buď jsi s námi, nebo jsi nepřítel. Když někdo vládne, tak pasíruje jen svoje věci bez ohledu na názor opozice. Člověk to přitom u politiků nechápe. Dneska jsou sice většina, ale za dva tři roky to tak nemusí být a druhá strana jim to bude vracet, protože proč by měla mít ohledy. To je nekonečný příběh, který se musí rozetnout.
Začít je třeba s tím, že se uzná nutnost proporcionálního obsazení parlamentních orgánů, protože teď je to jen boj o korýtka pro soukmenovce. Tak se nedá dělat politika, která má mít přesah přes jedno volební období. A občan tím jen trpí.
Ústavní soud se bude znovu zabývat reformními zákony vlády Petra Nečase. Jaký je váš osobní názor na ně, když už se nebudete účastnit jednání o nich?
Eufemisticky řečeno, jsou problematické. Pokud to mám říct otevřeně, tak jsou šílené, asociální, a já nechci žít ve státě, který se chová jako asociál. Tato republika byla v roce 1918 zakládána na humanismu, Masarykova idea říká, že stát žije myšlenkami, z nichž vznikl. A když se dneska podívám, jestli jsou tu aspoň zbytky humanismu? Máme tedy nárok na to, abychom přežívali dál? Sice přeháním, ale to jsou věci, které mě rozčilují, tyto reformy mnoho lidí uvádějí do opravdové bídy, vidíme to dnes a denně. V takto spravovaném státu žít prostě nechci.
Mnoho lidí se upíná i k volbě prezidenta. Přinese to ale nějakou změnu?
Pokud si mnozí mysleli, že se volba odpolitizuje, tak o tom nejsem vůbec přesvědčená. Jestli kandidát, když už nasbírá těch 50 tisíc podpisů, nebude dostatečně bohatý, bude potřebovat donátory. A to pak činí prezidenta navázaného na tyto lidi. Známe to z USA, kde jsou pak odměňováni např. v podobě velvyslaneckých postů. Chceme něco takového? To se asi neslučuje s naší kulturou a s tím, jak si představujeme výkon prezidentského mandátu.
Určitě sledujete hledání vašeho nástupce. Takže jaký člověk by měl přijít na vaše místo?
Ideální kandidát by byl takový, který na Ústavní soud půjde s tím, že je to jeho poslední štace, vyvrcholení sezóny. V opačném případě může být náchylný k tomu, že své rozhodování bude přizpůsobovat tomu, aby se dostal do nějaké další funkce. Ale žijeme v realitě.
Moje generace je ta nejhorší, na nás dopadlo všechno se vším všudy. Takže asi to bude člověk mladší, nicméně by měl prokazovat v dosavadním životě, že není tak snadno manipulovatelný, že má své názory konzistentní a že je může prokázat. Vzhledem k tomu, že ústavní soudnictví u nás funguje už dvacet let, měl by se odborně na tuto funkci připravovat, znát judikaturu, zabývat se otázkami ústavního práva.
Kde ale takové lidi hledat?
Obvykle na univerzitách nebo nejvyšších soudech. Třeba ve správním soudnictví, kterému se občas říká malé ústavní soudnictví, protože způsob myšlení je v něm podobnější než v obecném soudnictví.
Letos kromě vás končí mandát dalším dvěma soudcům, v příštím roce dokonce sedmi. Když vidíte dohady okolo obsazení jednoho místa, nehrozí při tak masívní obměně ochromení Ústavního soudu, a to třeba i účelové?
Toho se opravdu bojím. Za prezidenta Klause budeme odcházet tři, s dalším rokem to bude ale dohromady deset lidí.
Toho se opravdu bojím. Za prezidenta Klause budeme odcházet tři, s dalším rokem to bude ale dohromady deset lidí. Nevím, kdo bude dalším prezidentem, třeba přijde na Hrad s rezervoárem lidí a bude je jen sázet. Pokud by došlo k tomu, že by třeba pět soudců chybělo, tak by to byl atak na instituci.
Zákonodárci ale měli dávno přijmout pojistky proti takovému stavu. Třeba v Německu je to tak, že soudce, za kterého není náhrada, pokračuje dál, dokud není vystřídán nově příchozím. Chybou je i to, že v našich poměrech návrhy dává jen prezident, mělo by se to rozložit mezi více institucí.
V souvislosti s vaším odchodem se hovoří o konci Havlovy éry Ústavního soudu.
Je to předěl, jakkoli nemohu říci, že by prezident Klaus také nejmenoval soud barevný. Jsme tu poslední tři, kteří odcházíme, a musím říci, že když se soud názorově dělí, často spolu nejsme na jedné lodi. To je právě ta barevnost názorů. Avšak výběru ústavních soudců je u nás věnována malá pozornost. Pochybuji, že na Hradě najdete odbor, který se věnuje soustavnému vyhledávání vhodných kandidátů.
V tomto rozhovoru zaznělo hodně kritiky, ale je situace opravdu tak zlá?
Probouzí se občanská společnost, a to je dobře. Demokracie není úplná, pokud v ní fungují jen instituce, politické strany, a lidé přitom jen nadávají v hospodách. Pokud je něco tíží, tak musí mít potřebu i mezi volbami dát se dohromady a vyjádřit svůj názor. A to se začíná dít. Neříkám, že je to samospasitelné, ale je to obohacení, dokompletování demokracie. Situace jistě není beznadějná.