Grebeníček byl nedávno v televizi sice schopen chrlit ze sebe desítky frází, ale na konkrétní otázku, jaká odvětví by KSČM upřednostnila pro prosperitu země, nenašel jinou odpověď než ekologické strojírenství. Vypadalo jako všelék typu památné Chruščovovy kukuřice. Takovému vůdci mohou naslouchat jen lidé zklamaní a protestující, jimž příliš nezáleží na tom, co bude, ale jimž stačí jadrné odsouzení věcí, které jsou.

Na dosah ruky má přitom KSČM prázdné místo na levicovém území. ČSSD odtud odtáhla, protože Vladimír Špidla se podřídil povinnosti napravit stav veřejných financí léta zanedbávaný jak pravicovými vládami, tak kabinetem Miloše Zemana. Úsek na cestě mezi středem a tradičními komunistickými končinami zůstal volný.

Největší hrůzu proto měli soc. demokraté z představy, že na květnovém sjezdu KSČM dojde ke změně přinejmenším v personálním obsazení a rétorice. Pokud by se tak stalo, následovalo by patrně tažení KSČM i na bývalá panství soc. demokratů, a to by mohl být začátek konce významu ČSSD.

Čím dál více je ale jasné, že tyto obavy měli soc. demokraté zbytečně. Musel by se stát zázrak, aby se zvrátil trend předsjezdového vývoje v KSČM, který na vlně protimodernistických emocí nese do křesla šéfa strany opět Grebeníčka. A politik, který se hlásí ke změnám, místopředseda Miloslav Ransdorf, bude mít co dělat, aby obhájil svou nynější funkci, ač aspiruje na místo nejvyšší, z něhož by chtěl provést obrat a rozšíření vlivu.

Ransdorf je jediným významným členem KSČM, který na toto téma hovoří otevřeně - a tím si kope politický hrob. Porušuje tradiční uzavřenost stranických fór, psychologii ghetta a obležené pevnosti, v níž jsou všichni spolubojovníky proti vnějšímu nepřátelskému světu. Ransdorf byl sice miláčkem strany, ale nositelé tohoto neoficiálního titulu nekončívají u komunistů vždy dobře - stačí příklad Nikolaje Bucharina.

Encyklopedicky vzdělaný místopředseda se dostal do léčky, kterou mohl tušit. Minulost, která v KSČM přežívá neskonale silněji než v ostatních stranách, ho lapila za nohu právě v okamžiku, kdy se chtěl rozeběhnout a v rozletu potáhnout stranu za sebou.

Je jenom logické, že v KSČM, kde věkový průměr členů převyšuje v řadě okresů 70 let, nemají zelenou novodobé koncepce. Starší generace komunistů je na konci svého života. Tyto lidi nemusí zajímat, jak si jejich nástupci poradí v globalizované a bůhvíjaké ještě společnosti. Dnešní svět nechtějí ani vnímat, a když ho registrují, pak jen jako úchylku na cestě lidstva. Jde jim už jen o to odejít ze světa s vědomím, že nezradili tu starou stranu, do níž kdysi vstoupili. Co může znamenat jeden Ransdorf proti účtování se životem a smrtí?

Naproti tomu Grebeníček nemá velkou práci s tím, aby ho právě tato důležitá součást členské základny považovala za garanta komunistické identity. Sedmdesátníci sice nemají bezprostřední zastoupení v horních patrech komunistické politiky. Ale i tam jsou ženy a muži, kteří tyto nálady sdílejí a využívají, stejně jako ti, kdo na nadcházející události hledí s fatalistickým smutkem a říkají, že pro změny nedozrály ani objektivní, ani subjektivní podmínky.

Zdá se, že KSČM současnou šanci posílit svůj vliv nevyužije, a bude to s ní jako s mytickým Tantalem. Chtěl vyzkoušet vševědoucnost bohů, a tak zabil svého syna Pelopa a nabídl jim ho k jídlu. Bohové ale Pelopa vzkřísili a Tantala potrestali. Zažíval v podsvětí Tantalova muka - věčnou žízeň a hlad.

Ransdorf se údajně nechal slyšet, že by po Grebeníčkově triumfu z KSČM odešel. Pokud by ožil v ČSSD a život by mu vrátil Špidla a další bohové, byl by to zajímavý příběh o levici.

PRÁVO 20. února