Dále však bez ironie. Berka je samozřejmě jen výjimka, která potvrzuje pravidlo. Pokud však tato výjimka v lidech vzbuzuje pocit drobného škodolibého zadostiučinění, není to dáno pravidlem samým, ale způsobem, jakým se to pravidlo používá (nebo též zneužívá) v argumentaci.

Soudce by měl být dostatečně materiálně zajištěn tak, aby nebyl vystaven pokušení, že kvůli materiálnímu nedostatku bude preferovat jednu stranu sporu, která mu nabídne určitou finanční kompenzaci, praví loňské usnesení Ústavního soudu k třináctým a čtrnáctým platům soudců. Zlatá slova - nebýt souvislosti, v níž byla vyřčena. V té to totiž vyznělo bezmála jako hrozba, že nedostanou-li soudci své třinácté a čtrnácté platy, začnou brát úplatky snad hromadně.

Aby mi bylo rozuměno: Považuji za správné, aby platy soudců byly co možná nejvyšší, a to hned z několika důvodů. Soudce by měl být zámožný, aby nemusel řešit spoustu drobných trablů a mohl věnovat maximum svého času a energie svému poslání. Měl by být zámožný, protože - ať se nám líbí nebo ne - to přispívá k jeho vážnosti. A nakonec by měl být zámožný také proto, aby měl víc důvodů k opatrnosti.

To ovšem nic nemění na tom, že hlavním kritériem pro uchazeče o soudcovský úřad by měl být neúplatný charakter, a ten na výši platu nezávisí, spíš naopak. Za starých časů bývala poctivost tradičně spojována s chudobou a dodnes jsou mezi námi lidé, jimž se o soudcovských platech ani nesní, ale nedali by se zkorumpovat ničím na světě.

Hovoříme-li tedy o vztahu mezi příjmy soudců, ale též politiků, úředníků či policistů, a jejich odolnosti vůči pokušením, měli bychom mít vždy na paměti staré dobré železničářské heslo opatrně posunovat. Abychom třeba neurazili ty, kdo v sobě takovou odolnost mají, i když jim kručí v břiše.

PRÁVO 18. února