Jeho šéfové se velmi dobře vyznali v politických souvislostech a geopolitických prognózách tehdejšího světa.

Ve snaze o maximální úspěch na novém možnému trhu se americké zbrojní firmy sjednotily a založily Výbor pro expanzi NATO. Jeho předsedou se stal Bruce Jackson, tehdy ředitel strategického plánování letecké firmy Lockheed. Tedy firmy, která nabízí své letouny F-16. Tlak na země přizvané do NATO, mezi nimiž byla i ČR, byl od počátku tak silný, že demokratický senátor T. Harkin hovořil o Marshallově plánu pro podnikatele ve zbrojní výrobě, kteří všemožně usilují, aby prodali co největší množství svých výrobků. V USA zazněla i humorná nadsázka, že americké firmy možná vnitrozemským státům ve střední Evropě nabídnou i nové vojenské námořnictvo.

Zbrojní průmysl byl také nejštědřejším sponzorem vnitroamerické kampaně ve prospěch rozšiřování NATO. A také těch kandidátů na senátorské funkce, kteří tento proces podporovali. Největšími plátci byly zejména Lockheed Martin, Mc Donnell Douglas a Boeing. A právě poslední z nich se díky přímé politické podpoře některých členů Clintonovy administrativy stal strategickým partnerem podniku Aero Vodochody. Jeho kapitálový vstup do Aera Vodochody schválila 7. 5. 1997 ještě vláda Václava Klause . Zároveň s tím vyjádřila souhlas se zahájením jednání o konkrétních podmínkách kapitálové účasti Boeingu ve Vodochodech.

Na konci roku 1997 však Klausova vláda za dramatických okolností padla a Boeing z nového rozložení politických sil v ČR vytěžil neobvykle příznivé smluvní podmínky. Vystupňováním tlaku na nástupnickou, tedy Tošovského vládu dosáhl, že na sebe vzala veškeré záruky za úvěry pro společný podnik Boeing - Aero. Šlo o sumu 37 miliard korun. Boeing se tak zbavil jakéhokoliv podnikatelského rizika. Tyto podmínky schválila vláda 30. 3. 1998. Jejímu souhlasu měly ovšem předcházet, jak je to ve světě běžné, důkladné odborné rozklady, které v případě takovýchto významných smluv přísluší právníkům a ekonomickým expertům ministerstev průmyslu, obchodu a financí.

Boeing se každopádně v naší zemi beze zbytku podařilo využítl toho, co mu mocensko-politické poměry v době mezi Klausovou a Zemanovou vládou umožňovaly. Jejich součástí byl i silný vliv Clintonovy ministryně zahraničí USA Albrigtové na prezidenta ČR Havla, který v té době byl velmi důležitým činitelem při všech klíčových rozhodnutích. Byla to tedy nejen některá ministerstva, ale také Hrad, kdo silnému nátlaku podlehli.

Partnerství Boeingu s Aerem bylo v prvé řadě výsledkem politického rozhodnutí učiněného pod silným tlakem amerických průmyslníků i vládních činitelů.

Po jeho prosazení však svou roli sehráli i čeští hodnostáři v představenstvu a odborníci na nejvyšších manažerských místech v samotném Aeru. Ti až do současnosti měli na starost vojenský program a plnění marketingových úkolů. A zůstává poněkud stranou pozornosti, že neblahým výsledkem hry mezi Boeingem a Aerem je nejen ztráta oněch devíti miliard korun, ale také rozpad velmi schopného, zkušeného a výkonného týmu inženýrů a techniků, kteří již jednu z našich nejslavnějších firem opustili, protože už tam neměli uplatnění. Což je další velká ztráta - a možná ve svých důsledcích pro podnik ještě citelnější, než je zmařených devět miliard ze státní kasy.

(Autor je historik)

PRÁVO 18. února