Je zde však nová krizová skupina lidí a v poslední době rychle početně roste. Jsou to lidé kolem padesáti let. Nezaměstnaní a nezaměstnatelní. Protože i když si náhodou po telefonu místo najdou, při osobním představování jsou odmrštěni. Prý báby a dědci, co s nimi?

Nic není platné, že ti "dědci a báby" mají mnohdy potřebnou kvalifikaci. Že mají životní a profesní zkušenosti, že jsou v práci spolehliví, protože si jí váží, znajíce její cenu. Třicetiletí manažerští cápkové uvažují jinak. Snad kdyby ti "starci" mohli prokázat, že jezdí na vodních lyžích, pokud možno na jedné noze, že létají na padácích, skáčí na gumovém laně do propasti a vedou přiměřeně skandální život, snad, možná, kdo ví? Jinak bez šance.

K čemu tyto lidi odsuzujeme? K životu bez naděje, k pocitu vlastní zbytečnosti. Nejdříve podpora v nezaměstnanosti, marná rekvalifikace, nakonec rezignované čekání na důchod, který bude o to menší, o co více let v zaměstnání budou chybět. Nevšiml jsem si, že by problémům těchto lidí čeští politici, ať na pravici, ať na levici, věnovali zvláštní pozornost.

Jeden můj kolega přišel s myšlenkou, že nejlépe bude udělat z nezaměstnaných padesátníků "civilkáře" pracující za pár šupů. Myslel to ironicky, předseda ODS Mirek Topolánek v nedělní "Sedmičce" však svůj recept na snížení nezaměstnanosti myslel vážně: zrušit minimální mzdu! Podnikalo by se pak skvěle, rád věřím, avšak kdo by za tři, tři a půl tisíce pracoval? Snad mladí, budující si své životy? To jistě ne. Koho mohl mít tedy předseda Topolánek na mysli než právě ty obtížné dědky a báby? Při liberalizaci cen na počátku devadesátých let přišli o úspory, jejich zbytky rozpouštějí v marném čekání na práci. Jsou bezmocní, ne však zcela bezmocní. Jistě pozorně sledují, kdo jim nabízí pytel a hůl, kdo je "jen" přehlíží a kdo se jimi přece jen bude zabývat. Těch sto tisíc "dědků a bab" je totiž také sto tisíc voličů.

PRÁVO 16. února