Měl zaručený odbyt, protože se stal cvičným proudovým letounem ve všech zemích Varšavské smlouvy s výjimkou Polska. Navíc se hodil do malých válek, zejména v Africe. Dvě první z těchto výhod jsou pryč, s třetí si dnes není radno zahrávat.

Tohle všechno samozřejmě ví kdejaký laik. Když však mocná a věhlasná firma Boeing prohlásí, že L-159 dokáže prodat, laik scvakne kufry a zatetelí se samou zvědavostí. A může ten laik třeba i být ministrem.

Nevyčítejme tedy nikomu z ministrů tehdejší Tošovského vlády, že podcenili svůj technický rozum a uvěřili, že se budou dít tolik potřebné zázraky. Druhá věc však je, co zná každý koňský handlíř: tady je zboží, tady peníze a tady smlouva třeba jen rukoudáním a panákem kořalky stvrzená. To česká vláda však v roce 1998 nezvládla. Nabídla Boeingu výhodný balík akcií jen za prázdný klobouk, z něhož někdy v budoucnu měli vyskakovat králíci a navrch iniciativně přidala mnohamiliardové záruky, místo aby je vyžadovala. Takto skvěle motivovaný Boeing pak mohl jen čekat, než mu jiná česká vláda zaplatí za to, že odejde. A bylo by vlastně bývalo bylo lepší, kdyby opravdu jen čekal a nic nedělal. Jediná aktivita, které se vůči Aeru dopustil, montáž vrtulníků, byla totiž prodělečná.

Nebude to ovšem ta vláda, která ten obchod století tak důkladně zpackala, kdo Boeingu zaplatí za odchod středem bez pocty, bude to ta současná - a jí to také leckdo připíše na vrub. Pokud však má Aero ještě nějakou naději na budoucnost, jaká se rýsuje přinejmenším v zájmu BAE Systems, je to stále jen ztráta dílčí a dočasná. Rozhodně lépe tak než nechat věci hezky tržně vyhnít až k definitivní ztrátě celého tradičního podniku s veškerou jeho technikou a s vysoce kvalifikovanými zaměstnanci - jak navrhují lidé, kteří dovedou vždycky skvěle poradit, ale sotva by uměli prodat koně.