Václav Klofáč byl vůbec velkovýrobce takových moralitek. Kopírovali od něj ovšem i komunisté. Klofáčovo "k lidu níž, s lidem výš" si zase oni pozměnili k obrazu svému: čelem k masám!

S oním pomyslným koněm měla česká sociální demokracie ve své historii vždycky potíže. Dost dobře nevěděla, kdy na něj sednout, jak na něm jet a jak dlouho, a když sesednout, tož jak, aby nemusela sbírat kobylince. Jinými slovy, těžko hledala uvnitř strany rovnováhu mezi státotvornou pravicí a nevolí mručící levicí. Někdy to bývalo humorné, nejednou pitoreskní, ano i tragické.

Na koně posadil sociální demokraty brněnský předák Vlastimil Tusar. Počátkem minulého století, když se v Brně konal místodržitelský ples, Tusar obdrženou pozvánku štítivě nezahodil, jak dosud velel sociálnědemokratický mrav, nýbrž na ples přišel. Ve fraku a manželku místodržícího vyzval k tanci. Na vedení sociálních demokratů šly mrákoty. Chtěli ho vyloučit. Jenže Tusar tímto tancem vyvedl dosud opovrhovanou stranu petrolejníků z neplodné izolace, učinil ji přijatelnou v politických salonech, zkrátka ji posadil na koně. A po mezihře první světové války pak na tomto koni doklusali předáci sociální demokracie i do vlády svobodného Československa.

Byl to šok pro pravici i pro levici, ta spolupráce sociálních demokratů s měšťanskými stranami ve vládě. Stranická pravice však viděla dál: osvobození práce nebylo tehdy myslitelné bez osvobození národa. Levice ve straně však chtěla hmotné zázraky ihned a nemožné do tří dnů, bez ohledu na stav státní kasy. A pravice, na odpovědnou jízdu na státním koni ještě ne zcela zvyklá, začala váhavě sesedat.

Došlo pak i na to sbírání kobylinců. To když při rabovacích bouřích proti zbohatlíkům na jaře 1919 sociálnědemokratický ministr spravedlnosti advokát Soukup měl vyzývat dav, aby na nic nečekal a sám bral do rukou spravedlnost. A dodával prý, že oni (na tom pomyslném koni) by měli být bičováni krvavými škorpióny. Co tou zvláštní torturou myslel, nezjistilo se nikdy. V každém případě sesedání z koní (až po to sbírání kobylinců) nebylo vedení sociální demokracie nic platné. Levice nejdříve ve straně vytvořila diskusní klub, ten se změnil v opoziční platformu, ta rozbila sociálnědemokratickou stranu a porodila stranu komunistickou.

Vedení zbytku soc. dem. se opět vyhouplo na státotvorného koně. Nepřeženu, tvrdím-li, že i takto oslabená sociálnědemokratická strana měla lví podíl na tom, že předválečné Československo zůstalo demokratické až do mnichovské vraždy. Jenže dlouholeté vysedávání v sedlech vládních koňů oprudilo charakter některých jezdců.

Například čelný meziválečný reprezentant ČSSD a mnohonásobný ministr Rudolf Bechyně proslul coby numismatik, sbírající však nikoliv historické mince, nýbrž platnou měnu. Do roku 1932 prý dostal z dispozičního fondu premiérova na své dluhy dva a půl miliónu korun, a přesto o něm zanedlouho jeho stranický kolega Hampl měl říci: jest prodlužen jako Staabsoffizier! Nebyl jediný.

Tragické následky pro národ i pro stranu samu mělo sesedání sociálnědemokratických předáků z koní po druhé světové válce.

Fierlingovské vedení (a Bohu budiž žalováno s pomocí později komunisty zavražděného Bohumila Laušmana) sesedalo z koní tak prudce, že v tlaku na znárodňování málem přemistrovávalo bolševiky. V únorové krizi komunisty většinou podrželo. Za odměnu za takové sesedání z koní byli po násilném pohlcení KSČ sociální demokraté uvedeni do komunistických stájí jako štolbové. Po tomto krátkém exkurzu mi výzva předáka ČSSD k sesedání z koní zní poplašně: ani té straně, ani národu něco takového nepřineslo nikdy nic dobrého. Jen ústupky bramarbasům, kteří chtějí zázraky ihned, nemožné do tří dnů.

PRÁVO 13. února