Tedy, zda do takových pěti let zcela nezmizí z parlamentního nebe. Ta poslední eventualita se může zdát přitažená za vlasy. Výška ČSSD se na první pohled jeví jako tělesný vzrůst ministra Palase a váha jako by se rovnala hmotnosti ministra Škromacha. Seriózně se to říká, že soc. dem. má pevné zakotvení na české politické scéně.

Jenže jistý bývalý klasik, kterého poměrně často cituje premiér Špidla - třeba proto, že se narodili ve stejný den a mají stejné křestní jméno - už kdysi stál před stejnou hádankou. Policejní důstojník, který ho vyslýchal po jednom z prvních zatčení, se shovívavě zeptal: "Má to vaše buřičství význam, mladý muži? Vždyť jdete proti zdi." A V. I. Lenin prý pohotově odvětil: "Je to sice zeď, ale prohnilá. Stačí do ní strčit, a spadne!" Poslanci ČSSD se momentálně dělí na tři skupiny. První podepsali dopis šestnácti, který z levicových pozic kritizuje současné vedení strany a postavení ČSSD ve vládě. Druzí tento dokument nepodepsali hned, ale připojili se vzápětí, a tím se liší od třetích, kteří se ani nepodepsali, ani nepřipojili.

Kdyby už jenom těch šestnáct původních signatářů se domluvilo a trhlo se od ostatních, vytvoří nový klub, který pošle současnou koalici do horoucích pekel. A ani by tak dramatický tah nebyl zapotřebí. Stačí, že by přes tuto skupinu neprošly koalicí dohodnuté přesuny zboží a služeb ze snížené do základní sazby DPH. Konstrukce druhé etapy reformy veřejných financí, kterou hájí nejen menší koaliční strany, ale i premiér Špidla, by se zhroutila a pravděpodobně by zavalila spojenectví ČSSD, KDU-ČSL a US.

Není pochyb, že levicoví signatáři a jejich spřízněnci v soc. dem. si tohle přejí z celého srdce. Jenže mají také mozky. Sice použili ve svém dopise několik dramatických formulací, ale celé aranžmá je přeopatrné. Místo otevřené výzvy ke vzpouře mluví o nutnosti diskuse. V čele levicové skupiny stojí totiž dva muži, kteří získávali první politické zkušenosti téměř před čtyřiceti lety a naučili se v tomto prostředí pohybovat jako ryba ve vodě. Od Jana Kavana a Vladimíra Laštůvky proto nelze očekávat zbrklá rozhodnutí. Spíše se budou snažit vytěžit maximum z každé situace.

Vějíř možností, který se rozevírá po jejich výzvě zarazit zdražení vodného a stočného, lístků do kin a divadel, odborných časopisů či služeb spojených s odvozem odpadu, je přece jen širší, než snesou vymezené řádky tohoto komentáře. Základní varianty jsou ale jen dvě. Buď koaliční vláda přežije, nebo padne přičiněním stranické levice v ČSSD. Není totiž dobře představitelné, že Špidla, který má pevně zafixovaný scénář druhé etapy reformy, se nechá vydírat a postupně vyháže ze svých plánů vše, co podle stranické levice není sociálnědemokratické, ale podle něj je jediným způsobem, jak uplatnit vizi sociálního státu v jiných, tvrdších podmínkách.

Míní-li soc. dem. levicoví nespokojenci svůj odpor ke Špidlově politice vážně až do hrdel a statků, dosáhnou bez zvláštního úsilí stavu, kdy ČSSD přestane být největší stranou této koalice. Tento scénář musí počítat s úplným překopáním ideové a personální výbavy soc. dem. Na konci by byla strana sice celá od boulí a šrámů, ale bez Špidly a Grosse a s vůdci, které již avizoval Laštůvka - Jitkou Kupčovou, Zdeňkem Koudelkou, Radko Martínkem a dalšími, kteří by se přidali.

Levicoví nespokojenci milují myšlenku své menšinové vlády s podporou komunistů, s nimiž by se bezpochyby nové vedení soc. dem. záhy sblížilo. Pak by ale mohla nastat fáze, po níž by se ČSSD vytratila jako strana. Špidlův názor, že cílem KSČM je zůstat na levé části politického spektra sama, bez rušivé konkurence, vychází z analýzy chování komunistické strany. Proto bude tak zásadní poznání, co doopravdy chce vnitrostranická levice v ČSSD.

PRÁVO 12. února 2004