Zeman: Nechci být srab, ale ani se vnucovat

Popřál bych jim totéž co sobě, a sice zdraví. Protože v mém věku, 67 let, už si člověk uvědomuje hodnotu zdraví daleko více, než když byl mladší.

Jsou dvě varianty, na co by se lidé měli připravit. Buď na poměrně tupé škrty úsporné současné vlády, což není řešením, anebo na přechod od spotřeby k investicím, což je teorie, kterou propaguji už několik let. Z politického hlediska je obtížně průchodná proto, že investice nemají volební právo. Voliče získáváte spotřebou, ale spotřeba ekonomický růst nezakládá. Ten zakládají právě investice, včetně nových pracovních příležitostí.

Největší šance není totéž co jasné vítězství. Je to stejné jako ve sportu. Jsou favorité, ale občas se stane, že k překvapení všech zúčastněných favorit nevyhraje.

Víte, každý politik, ať už současný, nebo bývalý, má kolem sebe okruh známých, kteří ho přesvědčují, aby buď v politice zůstal, nebo aby se do ní vrátil. Tento okruh samozřejmě není reprezentativní vzorek populace. Pokud bych se už měl o funkci prezidenta ucházet, tak je zapotřebí něčeho víc než to, aby mě část mých známých přesvědčovala: nebuď srab a jdi do toho. Samozřejmě nechci být srab, ale také se nechci nikomu vnucovat. A toto dilema má jednoduché a elegantní řešení.

Spočívá v tom, že zákon o přímé volbě prezidenta předpokládá petici podepsanou minimálně 50 tisíci občany. Každý potenciální kandidát by se měl účastnit petice a tím pádem zjistit, jakou má podporu. Zatímco průzkumy veřejného mínění se dělají na vzorku několika set osob, tak toto by byly desetitisíce. A srovnáním podpory pro jednotlivé kandidáty už můžete dojít k poměrně objektivnímu odhadu, kdo z nich má a kdo z nich nemá skutečnou šanci.

Nejde jenom o padesát tisíc podpisů. Vedle absolutní úrovně tohoto počtu je důležitá i relativní úroveň, tedy srovnání toho, kolik podpisů mají ostatní. A jak už jsem také řekl, nemohu říci svým přátelům, že do toho nejdu, a nechat se obviňovat ze zbabělosti. A nemohu si být naprosto jist tím, zda mě lidé vůbec chtějí. A právě tato petice v absolutním i relativním vyjádření může odpovědět na tuto otázku.

Zcela určitě ano. Víte, nepatřím k lidem, kteří se derou o funkci za každou cenu.

Dosti váhám, protože volíte jednoho konkrétního člověka a nevybíráte si jeho rodinu. Předvádění rodiny mi připadá trochu bulvární a raději bych jí uchoval určitou míru soukromí.

Když mluvíte o mé dceři, tak jeden bulvární deník o Kačence uveřejnil zprávu, že se zamilovala do šestnáctiletého Filipa Kratochvíla, syna Lucie Bílé. Tak jsem se jí na to ptal a řekla mi: táto, já Filipa Kratochvíla vůbec neznám a kromě toho je mu šestnáct a nejsem pedofilní. Má tedy po mně zděděný určitý smysl pro humor, a přesto ten bulvární deník tuto zprávu patrně od nějaké závistivé spolužačky publikoval. A to je přesně to, čemu bych se chtěl vyhnout. Proč zbytečně traumatizovat rodinné příslušníky v kampani, kde nejsou voleni?

Každý člověk má o sobě pochybovat. Ten, kdo vám ve volební kampani bude tvrdit – byl bych jediný možný dobrý prezident a všichni ostatní nestojí za nic – tak je automaticky podezřelý, už tím, že o sobě nepochybuje.

Pokud vstoupím do této kampaně, tak v žádném případě nebudu napadat svoje protikandidáty. Prezidentská volba je totiž úplně něco jiného, než když se kandidát na premiéra uchází o post předsedy vlády. Ten musí kritizovat své odpůrce, ale také musí říkat, co chce udělat v zahraniční a domácí politice. Prezident takové pravomoci nemá.

Uvědomil jsem si, když jsem na besedě na Masarykově univerzitě v Brně slyšel tento názor od politologa Lukáše Jelínka, že kampaň by měla být založena na prezentaci životního příběhu. Mně se tato myšlenka velice zalíbila, nikdo z nás není nepopsaný list papíru, každý z nás má za sebou určitý životní příběh. A tento příběh ho buď kvalifikuje, nebo diskvalifikuje i pro funkci prezidenta.

Těch konfliktů s Václavem Havlem nebylo příliš mnoho. Byly v podstatě jenom dva. Byl to konflikt o guvernéra České národní banky, kdy tehdy nejenom já, ale řada dalších ekonomů, doporučovala jiného kandidáta, než kterého Havel vybral.

A byl to konflikt, který se týkal Havlova výroku o temných slušovických žilkách. Tehdy jsem razil zásadu, že Slušovice byly pokračovatelem baťovské tradice, kterou v podnikání vyznávám, a že to byl jakýsi ostrůvek tržní ekonomiky, ostrůvek pozitivní deviace v tehdejším moři komunistické hospodářské a politické totality.

Prezident, ať už by jím byl zvolen kdokoliv, by neměl veřejně vyhlašovat názory, které by byly v rozpory s vládní a parlamentní politikou, protože to prostě není jeho funkce. Může neformálně působit na jednotlivé ministry, ale to neznamená, že jim může svoji vůli vnucovat.

Václav Havel měl v tomto případě pravdu a já společně s dalšími ekonomy, ať už to byl Pavel Mertlík, Václav Klaus nebo Josef Tošovský, kteří společně se mnou prosazovali jiného kandidáta, jsme se zřejmě mýlili, protože guvernér Tůma se v čele ČNB docela osvědčil.

Kapitána na lodi poznáte za bouřky, za klidného moře může velet plavčík. Nejsilnější období Václava Havla spočívalo v jeho roli neformálního vůdce disentu. V politice si vážím odvážných lidí, kteří jdou proti hlavnímu proudu. Havel je oprávněně srovnáván s Masarykem – vzpomeňte si na hilsneriádu či rukopisná falza.

A Havel v době, kdy většina národa očekávala, že tu komunismus bude aspoň na dvě generace, dokázal proti komunismu za cenu osobních obětí bojovat. Jak by řekl Kennedy, je to jakýsi profil odvahy. A myslím, že to je na něm to nejcennější.

Když řeknu, že byl významnější, tak to bude znít poněkud pejorativně z hlediska jeho prezidentské funkce, což bych nechtěl. Já tím myslím, že v disidentské fázi byl pod daleko větším tlakem a musel překonávat daleko větší překážky než ve funkci prezidenta.