Stará smlouva, umožňující každému českému a slovenskému občanovi překračovat hranice na jakémkoli vhodném místě, bude zrušena. S výjimkou nás bipolitů (občanů s dvojím státním občanstvím) bude každému chodci po cestě kopírující státní hranici zakázáno sejít mimo hraniční přechod směrem do státu, jehož není občanem.

O pohybu bipolitů na hranici se v Praze snadno vtipkuje. Lidé žijící, pracující či rekreující se u hranice, jimž zašpérovali cesty a ztížili život, ani nežertují. Ti ze samot, překračující cestou domů hranici i několikrát, se těžko spokojí s tím, že projdou leda na občanku a na zvláštní povolení. Na cestách vyrostly závory, místní dostanou klíče, aby projeli, každý převaděč si ale také odemkne. Ale i kdyby se mnohé technicky "vyřešilo", zbývá pohana, urážka ze ztráty kusu svobody.

Slibovali v roce 1992 páni, hlavně Klaus a Mečiar, že občan rozdělení federace ani nepocítí. Dne 1. května, k němuž chtějí dosáhnout účinnosti smlouvy, vstupují oba státy do EU. Proč uzavíráme smlouvu, že mezi oběma státy má být schengenská hranice, když teď na západ od ČR je, což Unii stačí, a po společném vstupu ČR a SR do schengenského prostoru se posune na východ od Slovenska?

Chce vnitro upevnit svou moc ve státě, nebo se zalíbit těm, kteří pochopí tento krok jako hájení "českých národních zájmů"? Těžko, pravděpodobnější je, že smlouva je plodem setrvačnosti českého nadřazeného postoje. Zahraniční politika Prahy vycházela léta z mýtů českého premiantství a slovenského zaostávání. Místo aby vnitro vyjednalo uvolnění hraničního režimu alespoň s Polskem, usilovalo o vybudování "standardní" hranice se Slovenskem s povinnými přechody. Říkalo se kdysi: nás do EU vezmou, ale Slováky ne, a tak musíme vybudovat hranici schengenskou.

Zemanova vláda se naoko pyšnila nadstandardními slovensko-českými vztahy, a přitom se vůbec nepokusila o to, co je běžné na hranicích se Švýcarskem nebo Norskem, které v EU ani nejsou. Naopak prosadila v roce 2000 do příslušné kapitoly přístupového dokumentu české závazky chránit hranici se Slovenskem proti migrantům. Na tyto závazky se teď Špidlova vláda licoměrně odvolává. Praha si tehdy v Bruselu dokonce prosadila utajení přístupové kapitoly před veřejností!

EU nás přitom do ničeho nenutí, typů "neschengenských" hranic má víc, ani dnes neexistuje směrnice, která by změnu hraničního režimu vyžadovala. I šéf vnitra Stanislav Gross v důvodové zprávě přiznává, že se příslušné nařízení Rady EU teprve připravuje. Bude jistě liberální.

Na vnitru i na ministerstvu zahraničí ale stále zůstávají titíž lidé, kteří odříznutí Slovenska prosazovali. Ministry Grosse a Svobodu přesvědčili, že na ty tři roky, než obě země definitivně hranice v klasickém smyslu zruší, to stojí za to.

Vnitro vše svádí na nutnost ochrany před migranty. Jejich počty každoročně klesají, dál však budou chodit přes zelenou hranici. Pokud se ovšem nevybaví ostnatým drátem a zabezpečením, jak jsme ho znali před rokem 1990. Nových 21 hraničních přechodů bude muset policie obsluhovat, a protože se ministr Gross v důvodové zprávě k zákonu dušuje, že počty mužů pohraniční policie zvyšovat nebude, bude jich zelenou hranici proti migrantům hlídat ještě méně než dnes. Je to tedy právě naopak, než vnitro tvrdí - zřízení hraničních přechodů riziko ilegálních přechodů cizinců zvýší!

Kdo z poslanců pochopí, že tu o ochranu před migrací vůbec nejde? Ti, v nichž zůstalo kus premiantského mýtu, o tom moc přemýšlet nebudou. Bude jich jen menšina? A co slovenský parlament? Možná že bratislavská vláda něco od Prahy za kývnutí ke smlouvě získá, ale Národní rada by v zájmu obou národů měla říci své ne.

PRÁVO 11. února 2004