„Naposledy jsme se viděli letos v říjnu na oslavách narozenin Petra Uhla,“ vzpomněla bývalá spoluorganizátorka srazů českého disentu s polskou Solidaritou v Krkonoších. Havla, kterého po nesčetných společných zážitcích nijak neidealizuje, poprvé potkala v roce 1970 v čekárně trutnovské zubní ambulance.

„Sestra vyvolávala Olgu Havlovou doprovázenou manželem. Slovo dalo slovo a já Vaškovi povídám, že podle toho, co o něm vím, jak je moudrý, jsem si ho představovala úplně jinak. Nějak jako Palackého. Jenom se zasmál. Později jsme se potkávali na různých akcích v Hrádečku, kde jsem potkala i starého pana Havla. Ten jednou řekl: „Já už jsem starý člověk. Vždy ale přijde zázrak a svoboda,“ zavzpomínala.

Řada místních tvrdících, jak dobře Havla znala, nezřídka dávala k dobru historky z náhodných setkání nejčastěji z okolních restaurací. Fajtlová, na rozdíl od znalců na slovo vzatých, pronikla bývalému disidentovi a později prezidentovi pod kůži. Událost z doby, kdy přituhlo, jež Václava Havla nejlépe vystihuje, zodpověděla s rozpaky po chvíli přemýšlení.

Video

Hrádeček u Trutnova už navštívily stovky lidí z celé republiky. Zdroj: Vladislav Prouza, Právo

„Víte, to se těžko říká. Doba nebyla lehká. Olga léta chodila k sousedům pro poštu. Začas jí soused, kterému StB zakázala styk s Havlovými, řekl, ať k nim už raději nechodí, že chce, aby dcera mohla dál do školy. Zůstal ale loajální a neudával. Krátce po sedmnáctém listopadu měl Havel mítink na trutnovském náměstí. První, co zcela upřímně pronesl, bylo – Vítám milého souseda Vladimíra Pechana,“ vypráví.

Havlova kamarádka Dáda Fajtlová se přišla také rozloučit na Hrádeček.

Havlova kamarádka Dáda Fajtlová se přišla také rozloučit na Hrádeček.

FOTO: Vladislav Prouza, Právo

„Měl pochopení pro lidské slabosti a uměl odpouštět,“ charakterizuje Havla Fajtlová.

Vladimír Pechan má pětatřicet let starou událost v dobré paměti. „Nebyla jiná možnost. Nemohl jsem, na rozdíl od Havla majícího za sebou podporu západního světa, dělat hrdinu. Jsem v tomhle posera. Když jsem viděl kohokoliv s placatou čepicí, měl jsem mrazení v zádech. Havel jezdil vesele, Krob (režisér Havlových her) a Maněna (kamarád a pozdější šéf prezidentovy ochranky) jezdili vesele, jenom Pechana policajti šikanovali kvůli kdejaké hlouposti. Slovo stejně nedodrželi. Dceři beztak dělali při studiu obstrukce,“ vysvětluje dnešní majitel velkoobchodu s čajem a kávou.

Havel se usadil na Zilvárově v roce 1967. Sousedé ho vzhledem k disidentské činnosti vesměs brali za nutné zlo. Člověkem hodným obdivu se stal ve svém druhém domově pro mnohé lidi teprve po sametové revoluci.

„Nikdy nešel do ostrého sporu. Věci řešil s rozvahou. To víte, intelektuálové. Jedno mi na něm ale vadilo. Byl tady jeden udavač. Měl nějaké drátové odposlouchávací zařízení, které mu Landovský tenkrát stočil a snad potom prodal někde v Praze. Olga, když se to obrátilo, tomu udavači zle nadala. Václav ale řekl, že bylo lepší být s ním raději v klidu, aby neškodil,“ říká Pechan.