Odosobněna však ta nešťastná akce přináší myšlenku, kterou je třeba brát vážně.

Celý problém liberalizace nájemného se nám totiž v celé své historii scvrkl do otázky, zda jacísi průměrní nájemníci snesou zdražování, popřípadě jak jim tu nepříjemnost postupně dávkovat. Kdo, co však je onen pan Průměrný? Především je to volič, obyvatel velkého města. Právě v největších městech ještě hrozí značné zvyšování nájmů, než dospějí k tržní úrovni v situaci, kdy chybí trh - a právě v největších městech bývají politické postoje mezi lidmi nakažlivé. Je třeba počítat s tím, že vláda, která sáhne na regulované nájemné, narazí na odpor všech nebo téměř všech, kdo zatím regulované nájemné platí. To je ta pravá politicky citlivá otázka.

V rovině ryze sociální, kterou se ve všech oficiálních sporech stále šermuje, však nejde o totožnou množinu obyvatel. Z celkového počtu asi dvou miliónů (?) lidí, jež by liberalizace nájemného mohla postihnout, je třeba odečíst menší skupinu těch, kteří to vzhledem k výši svých příjmů nepocítí. Mnohem více bude jistě těch, kteří to pocítí, ale ustojí, pak teprve následují dvě skupiny zasluhující mimořádnou ochranu: ti, které zvýšení nákladů na bydlení může uvrhnout do chudoby, a ti, kteří už nyní prakticky živoří.

Kolik je těch a kolik je oněch? Nevím a ani ve zdánlivě kvalifikovaných polemikách jsem se s pokusem o takovou kvantifikaci nesetkal. Nejsem si dokonce jist, zda to pokud možno přesně ví vláda. Pokud to ovšem neví, pak neví, co řeší. A pokud to nemají spočítáno tržní komsomolci, kteří vládu nabádají, aby rychle a rázně vyřešila, co oni sami kdysi tiše odložili, protože liberalizací přece vznikne trh a trh vše spraví, měli by mlčet.

Dosáhnout stavu, kdy zde bude skutečný trh s bydlením (a s ním tedy i dost důvodů stavět byty), zajisté nelze po způsobu mého bratra ve věku asi tří let, kdy odmítal vstoupit do vody, dokud neumí plavat. Všechny dosavadní odklady byly jen ke škodě a nikam zřejmě nevede ani zvyšování nájemného po procentech. Po mém soudu je totiž třeba vyřešit dvě zcela odlišné věci: za prvé zajistit sociální pomoc všem, kdo na takzvané tržní nájemné skutečně nemají, za druhé jasně si definovat tržní nájemné tak, aby se místy nevymklo z přijatelných mezí.

Tržní cena není ta, kterou poskytovatel služby vyžaduje, nýbrž ta, kterou je zákazník ochoten akceptovat! Potíž s byty však spočívá v tom, že nájemník nemůže vyměnit domácího stejně snadno jako holiče. To je velmi citlivá otázka dokonce i v těch zemích, kde je bytů spíš nadbytek než nedostatek, a proto také ve většině zemí existuje přijatelná míra státní regulace, zajišťující stabilitu ceny bydlení. Pro každého z nás by ostatně bylo užitečné už nyní vědět, jaká asi je konečná výše takového nájemného. Může to být zjištění nepříjemné, ale rozhodně méně znervózňující než třikrát po sobě zvýšení o deset procent - a pak se uvidí.

Problém nejcitlivější, sociální pomoc těm, kdo prostě nemají nebo nebudou mít, se týká zejména důchodců. To volá po řešení nejen účinném, ale zejména citlivém, neponižujícím lidskou důstojnost. A tak mě napadá, zda je nutné řešit to honěním staříčků po úřadech. Možná by bylo možné stanovit slevu na nájemném podle výše důchodu, rozdíl by pak stát doplácel přímo majitelům domů.

To je ovšem už jen detail, který rád ponechám na státní správě (třeba vymyslí něco lepšího), stejně jako mnoho dalších detailů. Podstatná je podle mého názoru zejména ta skutečnost, že oprávněné obavy jisté části občanů jsou trvalým předmětem politických tahanic, což ty obavy zase je jen posiluje. A věcné řešení se stále odkládá.

PRÁVO 10. února