V debatě kolem podivné privatizace Mostecké uhelné společnosti v roce 1999 se připomíná první nabyvatel MUS švýcarská společnost Investenergy, jež tuto privatizaci uskutečnila pro americkou firmu Appian Group. V té době jsem řídil naše velvyslanectví ve Švýcarsku a tato fantastická operace se mi v jejích počátcích dostala na pracovní stůl.

Dne 18. srpna 1999 dopoledne požádal faxem ing. Uher, zástupce ředitele pro hornictví na ministerstvu průmyslu a obchodu (MPO), náš úřad, respektive obchodního radu Petříka, aby zjistil z obchodního rejstříku Švýcarské federace informace na několik firem, které usilují o privatizaci státního majetku v České republice.

V té žádosti nebylo řečeno, o jakou privatizaci by mělo jít. Během dne jsme získali první údaje, které jsme v 15.30 hodin odeslali faxem MPO. Především, jako první firmu nám ing. Uher jmenoval Invest Energy, o které ovšem žádné informace nebyly k dispozici. Pak nás napadlo, že by to mohla být Investenergy, čili jedno slovo, a na tu jsme ještě týž den dostali sdělení zajímavé: firma sídlí na adrese, na které též bydlí její majitel Jiří Diviš, tedy ve Villars-sur-Glane, jako účel udává podílnictví, neuvádí žádné další pracovníky, její právní formou je akciová společnost, kapitál uvádí 2 milióny CHF. Diviš je též jediným jejím ředitelem. Ohlášena k registraci byla 9. 4. 1997.

Tyto údaje jsme tedy poslali na MPO, ale jako firma, usilující o privatizaci v ČR, se nám zdála podivná, a požádali jsme firmu Teledata A.G. o přesnější údaje o Investenergy S.A., když už jsme tedy věděli, že jejím majitelem je zřejmě Čech Jiří Diviš. Teledata – Report Special nám ještě týž den, 18. 8. 1999 odpoledne zaslal přesnější informaci, jako obvykle s dodatkem, že jde jen o interní potřebu.

Nová informace byla o tom, že firma změnila o rok později místo působení do švýcarského Freiburgu (7. 4. 1998) a zejména jako majitel a zároveň jako většinový akcionář se uvádí americká firma Appian Group, USA. Jako podílník je zapsána ještě firma Synergo Suisse, CZ, sídlící v České republice! Informace o této firmě jako švýcarské též ve svém faxu žádal ing. Uher. Opět v rubrice „počet spolupracovníků“ je u Appian Group napsáno „neznámý“.

Čili tady už nám na scénu vstupuje „tajemná“ Appian Group. Tuto podrobnější informaci jsme hned druhý den ráno 19. 8. 1999 poslali do Prahy na MPO. Jenže my jsme ještě udělali třetí dotaz, tentokrát na další ředitelské mandáty Jiřího Diviše, a tato informace byla pro nás nejzajímavější.

V této informaci z 19. srpna se uvádí sedm firem, ve kterých Diviš figuruje jako majitel či ředitel, čtyři z toho jsou hlášeny na jeho domácí adrese, tři pak ve Freiburgu. Adresy jsou uvedeny, žádné údaje o bonitě, kumulovaný kapitál je ve výši 4 milióny CHF za všechny tyto firmy, tj. asi 90 miliónů Kč.

A co nás nejvíc zaujalo, všechny tyto firmy jsou zaregistrovány v rozmezí od dubna do listopadu 1997. Většinou je jejich uváděnou činností „reprezentace obchodních společností, poradenství pro podniky“. A to bez spolupracovníků, vedení atd.

Takže tyto tři informace jsme 18. a 19. srpna 1999 poslali faxem ministerstvu průmyslu a obchodu a rutinní cestou též na ministerstvo zahraničních věcí (MZV). Už jenom čtení těchto informací muselo zpochybnit rozhodování ministerstva respektive vlády o společnosti Investenergy. Pro doplnění uvádím tyto firmy registrované na Jiřího Diviše, jedna na jeho manželku, vždy s jediným podpisem bez udání dalších řídících složek a dalších údajů: BWO Consulting SA, D.M.C.D. SA, Dimexo Sarl, Divis Conseil d’Entreprises, Investenergy SA, P.M.R.A. SA, Zwitsje Trading SA.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem se za týden po odeslání našich informací na MPO dozvěděl z tiskových zpráv, které jsme dostávali na velvyslanectví, že 23. srpna 1999 vláda rozhodla prodat 46 procent dosud státem držených akcií Mostecké uhelné společnosti švýcarské společnosti Investenergy, která je koupila pro americkou společnost Appian Group.

Jak to, že jsme byli požádáni z MPO o informace o švýcarském uchazeči o privatizaci v ČR teprve týden před tím, než o tom rozhodla vláda? Vím, že cokoli jde na vládu, je nejméně tři týdny předtím rozesláno ministrům. Ale i tak mohl ministr průmyslu a obchodu Grégr požádat vládu o odložení tohoto bodu, za předpokladu ovšem, že mu jeho podřízení dali na stůl naše informace.

Dávala si vláda vůbec včas zjistit potřebné údaje o účastnících privatizačních řízení? Měla vůbec nějaké informace o americké Appian Group? Ve chvíli rozhodování na vládě toho 23. srpna mohla mít alespoň informace z našeho velvyslanectví z Bernu, které byly varující.

Asi týden poté, co jsem se dozvěděl o tom, že vlastníkem MUS se stane vlastně Appian, poslal jsem „Záznam pro ministra“, to jest pro ministra zahraničí Kavana, v němž jsem shrnul veškeré informace, které jsem posílal o Investenergy. Ještě se mohlo něco v tom udělat, po rozhodnutí vlády se přece teprve rozběhla příprava odprodeje oněch 46 % akcií MUS vybranému privatizátorovi.

V tom záznamu bylo vše, co tu bylo shora napsáno, shrnuto ve třech bodech. Připsal jsem čtvrtý bod: „Od krajanky ze Ženevy, bývalé pracovnice GATT, jsem dostal informaci, že pan Diviš v roce 1996 byl nucen odejít z nějaké americké firmy v Ženevě, měl finanční problémy, prodal byt v Ženevě a zmizel z dohledu známých. Toto je ovšem naprosto nedoložená informace.“

A pokračuji dále: „Nemáme k dispozici údaje o americké společnosti Appian Group, požádali jsme o ně ZÚ (zastupitelský úřad) Washington, doufejme, že je vše v pořádku, ale údaje o Investenergy a jejím majiteli jsou poněkud zarážející. Řetěz firem spojených jedním majitelem byl zatím téměř vždy předpokladem pro možnost tunelování.“

A hned 30. září 1999 jsem poslal telegram na ZÚ Washington pro velvyslance Vondru s žádostí o prověrku firmy Appian Group: „Mosteckou uhelnou společnost zprivatizovala americká investiční společnost Appian Group prostřednictvím švýcarské společnosti Investenergy. Švýcarskou společnost založil Čechošvýcar Jiří Diviš v dubnu 1997 a je jejím jediným vlastníkem. Zjišťovali jsme pro MP a O data o této švýcarské společnosti, ta jsou varující. Prosím, abyste se pokusil prověřit, kdo Appian Group je, a kdo za ní stojí. Pokud jste tak již pro MP a O učinili, pošlete mi výsledek. Děkuji. Podpis.“

Za pět dní jsem měl na stole dvoustránkovou Informaci o firmě Appian Group, adresovanou jen pro velvyslance ZÚ Bern a též kabinetu ministra zahraničí Kavana a americkému odboru MZV.  Zprávu vypracoval ekonomický rada Toman.

V úvodu říká, že už se pokoušel zjistit údaje o této firmě, „nikoli však na podnět MP a O...“. Sděluje adresu, na které je firma zaregistrována, ale na ní se již nevyskytuje, má být k dispozici na novém telefonickém spojení ve Washingtonu, uvádí se telefonní číslo i fax, ale na tomto čísle nikdo neodpovídá, výkonným ředitelem společnosti je Jacques de Groot.

Dále píše, že „z veřejně dostupných informačních zdrojů nejsou zřejmé žádné významné reference na společnost A.G., kromě jména jejího výkonného ředitele. Groot je velmi dobře známou osobou ve světových bankovních a finančních kruzích, do roku 1994 působil ve funkci výkonného ředitele Mezinárodního měnového fondu.“

K tomu připojil velvyslanec poznámku „pro domo“, v níž upozorňuje na činnost Jaques de Groota v MMF, kde řídil konstituenci, do níž byla ČR zařazena, „což odpovídalo snahám G. a jeho kontaktům v ČR... stejným způsobem prosadil do této skupiny další nové členy, např. Kazachstán a Bělorusko, tedy státy, ve kterých je dnes podle nám známých, ale neověřených informací, rovněž podnikatelsky aktivní“.

A závěrem dodává: „Pověst G. v kruzích MMF je velmi kontroverzní. Ještě jako jeho zaměstnanec byl v osmdesátých letech zapleten do korupčního skandálu v Zaire (bývalé Belgické Kongo), který byl přetřásán v listu Wall Street Journal. Z MMF odcházel ve zlém...“

Tuto informaci o Appian Group odeslal tedy telegramem 5. října 1999 též ministru Kavanovi zastupitelský úřad ve Washingtonu. V tomto informačním presu by bylo dobře vědět, kdy ono rozhodnutí vlády prodat menšinový podíl v MUS bylo v praxi poté uskutečněno, to znamená, kdy bylo vše zaknihováno podle příslušných pravidel. Možná, že i v tomto mezičase by bývalo možné celou operaci zastavit či lépe prověřit. A to i když Investenergy měla v MUS už v květnu 1999 majoritu přes 50 %, kterou získala skupováním akcií od drobných akcionářů, respektive od okolních obci, kterým v rámci privatizace MUS dala vláda určitý podíl na akciích, ale to my jsme v Bernu nevěděli.

Uvedu ještě jeden detail, který souvisí s naší ambasádou v Bernu. Asi tři týdny poté, co jsme odeslali do Prahy, respektive na ministerstvo průmyslu a obchodu výsledek našeho šetření o Investenergy, mi do úřadu volal jeden můj dávný přítel, že jakýsi pan Koláček zná moje informace zaslané MPO a že chce za mnou hned přijet do Bernu, abych mu poskytl eventuálně víc informací o Investenergy či panu Divišovi a zda bych mu s Divišem smluvil setkání.

Řekl mi, že Koláček je vlivná osoba z vedení MUS a že z téhle strany je tam rovněž zájem o zbytek akcií ve vlastnictví státu. Tuto „službu“ jsem odmítl s poznámkou, že tihle pánové bezpochyby cestu k sobě najdou sami.

Takže do soutěže o mostecké uhlí šly dvě party, jedna za Švýcarska, druhá z Čech. Ta ze Švýcarska předběhla tu z Čech, ale nakonec se o zisk podělili všichni. Žádné další informace v této věci od nás už nikdo z Prahy nežádal. Jen bylo pro mě tehdy nepochopitelné, jak mohla Zemanova vláda pominout naše poměrně varující sdělení.

O dalším vývoji událostí kolem MUS jsem se dozvídal už jen při čtení Hospodářských novin.