Situace v silničním provozu je katastrofální a šílenci za volanty mají den co den na svědomí lidské životy. Lidé jsou ale zabíjeni i mimo silnice - mám na mysli trestné činy vražd - a tak mě napadá, zda by trestnými body a případnou ztrátou profese neměli být podobně postiženi ti, kdo jsou za případy vražd nepřímo odpovědni. Tedy soudci a soudní znalci-psychoterapeuti, zákonodárce nevyjímaje.

V Rokycanech se policii přišel udat muž, jenž po hádce uškrtil svou družku. Tato vražda mohla by se jevit jako banální, kdyby základní informaci nenásledovala druhá. On už byl jednou za vraždu trestán. Své si odseděl - a na svobodě zavraždil znovu. Teď mu prý hrozí patnáctileté vězení. Nabízí se logické pokračování: až si svůj trest odsedí - možná mu za dobré chování bude zkrácen - vyjde na svobodu a s velkou pravděpodobností zavraždí potřetí. To vše za dobromyslné asistence soudních a vězeňských složek, a pochopitelně hlavně tvůrců až příliš měkkých paragrafů.

Uškrcená žena mohla být dnes naživu, kdyby doživotní vězení za spáchání hrdelního zločinu nebylo trestem výjimečným, nýbrž obvyklým, samozřejmým. Ta žena se dnes večer mohla koukat na televizi, kdyby soudci neváhali sáhnout v procesech s usvědčenými vrahy vždy po nejvyšší možné sazbě. O té vraždě by se dnes nepsalo v novinách, kdyby soudy neměly pro vrahy stejné sazby jako pro větší zloděje. Mnoho lidských životů by nezhaslo, kdyby se celá ta mašinérie spravedlnosti neskrývala za pokryteckou zástěrku zvanou resocializace (zušlechtění charakteru formou věznění), díky níž se vrahové mohou z vězení vracet na místa dalších činů.

Takzvaně resocializovat lze určitě třeba zlodějíčka, hospodského rváče, snad skoro každého. Ale na vrahy by se tohle dobrodiní státu vztahovat nemělo. Už jen z úcty ke zmařeným životům jejich obětí, už jen pro elementární pocit naplněné spravedlnosti. Ti, kdo dopustili, aby se rokycanský vrah vrátil na svobodu a znovu vraždil, pochopitelně žádné trestné body nedostanou. Ať tedy vědí, že aspoň podle mne si je zaslouží.

PRÁVO 14. února 2003