Zdá se ostatně, že lidských klonů brzy přibude, protože lékaři tu a tam již avizovali, že se do podobných projektů pustili. Když se před časem narodila klonovaná ovce Dolly, bylo zřejmé, že tato metoda výzkumu se lidstvu nevyhne. Dnes běžné metody mimotělového oplodňování byly přece také nejprve zavedeny u hospodářských zvířat. Vedou se komplikované debaty právníků, etiků i politiků, které mají stanovit meze zákonných regulací výzkumu v oblasti genetiky a reprodukční medicíny. Produktem takových debat je také dodatkový protokol k Úmluvě o lidských právech v biomedicíně, který vypracovala Rada Evropy. Dodatek předpokládá zákaz klonování reprodukčního, tedy takového, jehož výsledkem by byla další lidská bytost, vybavená úplně stejným genetickým materiálem jako jiný jedinec. Takový zákaz se vztahuje pouze na oblast reprodukční medicíny. Nemá zablokovat další vývoj v oblasti tak zvaného léčebného klonování, které se provádí proto, aby byly vytvořeny tkáně nebo medikamenty, používané k léčení. Zákaz se samozřejmě také nevztahuje na pokračující výzkumy lidských zárodků. Dodatek ratifikovala Česká republika již na konci roku 2001. Základní etický problém reprodukční medicíny má však málo společného s pokroky moderní vědy. Jediným zdravotním problémem, který eticky opodstatňuje použití metod asistované reprodukce (umělé oplodnění, ať již v těle matky, nebo mimo ně, a tedy také reprodukční klonování), je neplodnost. Neplodnost pak je takový stav, kdy dvojice, která po tom touží, není schopna dospět k početí dítěte. Jde o fenomén povýtce párový, protože žádný z nás nemůže počít nový život bez partnera opačného pohlaví. Pokud jsou metody umělého oplodňování použity u osamělé ženy, nejde o počínání, které by bylo v souladu s lékařskou etikou. To ovšem nevylučuje situaci, ve které si neplodný pár bude z těch či oněch důvodů přát klonované dítě. Druhý problém je spíše vědecký. Není příliš etické, pouštět se do experimentů s ne zcela jasnými souvislostmi. Klonování vyšších živočichů je metodou hodně novou. Zejména dlouhodobé důsledky jsou nejasné a vědecky neověřené. Metoda obchází pohlavní rozmnožování způsobem zcela zásadním. Je pravděpodobné, že jsme na světě především proto, abychom zabezpečovali pokračování života našich sobeckých genů. Nikdo však zatím neví nic o tom, co ty geny provedou, když budou muset v průběhu života nastoupit nový život v novém jedinci, a to úplně od začátku. Vždyť úvaha o tom, že geny stárnou s námi, je zcela legitimní. Dlouhodobá perspektiva nového lidského jedince se starými geny je vědecky zcela neprozkoumaná u zvířat, natož u lidí. Zatím jedinými klonovanými bytostmi, se kterými nějaké zkušenosti máme, jsou jednovaječná dvojčata. Ta však vznikla ve stejném okamžiku, takže nám nemohou příliš pomoci při posuzování perspektiv dítěte, vybavenými geny dospělého člověka. Asi největší etické nároky bude klást rychlý vývoj v genetice, embryologii a reprodukční medicíně na neplodné páry. Bez jejich objednávky je reprodukční klonování nemyslitelné. Všechny dostupné informace svědčí o tom, že zodpovědný rodič by zatím o početí dítěte klonováním uvažovat neměl. Ta metoda má ještě hodně daleko ke stavu, který bychom mohli označit za vyzkoušený a fakty podložený. Snahy, omezovat moderní vědu pomocí zákonných zákazů nebyly nikdy příliš produktivní. Celosvětový vývoj v oblasti bioetiky je hodně nejednotný. Ani členské státy Evropské unie se nedokázaly shodnout na společných zákonných regulacích v genetice a reprodukční medicíně. Jisté zatím je jediné: zákaz v jedné části světa je vzápětí obcházen přesunem výzkumu do jiné země nebo na jiný kontinent. Ostatně první klonované dítě bylo sice s barnumskou reklamou jakési náboženské sekty ohlášeno ve Spojených státech, avšak počato bylo údajně někde v Asii.

PRÁVO, 4. ledna