Obstrukce nejsou ničím novým pod sluncem. A už vůbec ne výmyslem českých zákonodárců. Znali je už v antickém Římě, kdy obstrukci v roce 60 před naším letopočtem využil v boji proti Juliu Caesarovi na půdě senátu Cato mladší.

V americkém Senátu předčítali telefonní seznam

Politologové zdlouhavé řečnění, které má zabránit schválení zákonů, označují jako filibustering. Obstrukce, kdy se poslanci snaží zamezit prosazení legislativního návrhu, nejsou například ničím neobvyklým v USA.

Na rozdíl od kongresmanů mohou američtí senátoři vést debatu, jak dlouho chtějí, dokud si tři pětiny senátorů neodhlasují ukončení debaty. V roce 1957 například jeden senátor řečnil celý jeden den a 18 minut, v Senátu se v rámci zdržovací taktiky také četl telefonní seznam.

Ve Francii v roce 2006 levicová opozice zvolila jinou taktiku při prodeji státního podílu plynárenského podniku Gaz de France – předložila totiž 137 449 pozměňovacích návrhů, jejichž projednání by parlamentu zabralo zhruba deset let. Opozice své návrhy nakonec stáhla, jelikož se proti prodeji státního podílu nestavělo veřejné mínění.

Nocležny: zvlášť pro muže a ženy

Velkou obstrukci v parlamentu zažilo v březnu roku 1993 Rakousko pod taktovkou Zelených. Poslanci řečnili celkem 38 hodin, následně byla doba projevu na plénu zkrácena na 20 minut.

Britská Sněmovna lordů sáhla k obstrukcím letos v lednu při projednávání zákona, který měl překreslit mapu volebních okrsků a umožnit občanům vyjádřit se v referendu, zda jsou pro změnu volebního systému.

Lordi o změně zákona nakonec debatovali 17 dní a dvě místnosti, kde běžně zasedají výbory, byly přeměněny na noclehárny – jedna pro dámy, druhá pro pány.

Obstruovalo se letos v červenci v Kanadě, kdy poslanci 58 hodin řečnili, aby zabránili schválení zákona nařizujícího zaměstnancům pošty ukončit stávku a vrátit se do práce.