Stal jste se jedním z nejznámějších kritiků poměrů v zemi, teď jste založil občanské sdružení ANO 2011, které ve čtvrtek zaregistrovalo ministerstvo vnitra. Co od toho čekáte?

Ekonomické a politické poměry v České republice kritizuji už dlouho, ale stejně jako většina lidí jsem neměl odvahu říkat je veřejně. Žijeme v nefunkčním státě a sociální rozdíly se prohlubují. Každý den se v novinách píše o obrovské korupci, přitom stát se neustále zadlužuje. Podle průzkumů si přes 80 procent občanů myslí, že i politické strany jsou zkorumpované a o názory lidí se zajímají jen v době voleb.

Je to neutěšený stav a za stávajícího rozložení politických sil nevidím budoucnost nijak pozitivně. Jedním ze zásadních impulzů pro mé vystoupení byl pak rozhovor pana prezidenta o korupci se studenty v Brně. Když jednoho ze studentů zajímal názor na problém úplatkářství a vznik Nadačního fondu proti korupci, který letos založil podnikatel Karel Janeček, řekl náš prezident: „Kvazinadační fondy považuji za politické agitky. Doufám, že nikdo z vás na to nenaletí.“ To mě dostalo.

Jak by mělo vaše sdružení konkrétně pomoci k vylepšení poměrů?

Cílem sdružení je spojení existujících iniciativ a všech lidí, kteří chtějí poměry v naší zemi změnit. V případě úspěchu se sdružení může transformovat v politickou stranu, kterou budou reprezentovat ti, kteří nepotřebují v politice zbohatnout nebo se zviditelnit či léčit si komplexy. Měly by to být osobnosti, které v reálném životě něco dokázaly a chtějí naši zemi posunout dopředu. Takoví, kteří dokážou přesvědčit masy k sjednocení a aktivitě. Je to velké riziko. Lidi jsou už hodně apatičtí a pro většinu slovo politik je identické s korupcí, nedůvěrou, rezignací… Pro většinu je to těžká bezmocnost.

Určitě se dá čekat, že se na vás spustí lavina kritiky. Počítáte s tím?

Čekám útoky ze všech stran. Společný nepřítel často sjednotí i bývalé velké nepřátele. Hlavní problém je přístup k médiím; i v těch probíhá vlastnická koncentrace a některá jsou samozřejmě i pod vlivem politiků.

Co se musí v české společnosti stát, abyste si třeba za pár let řekl: „Ano, pustit se do veřejné kritiky poměrů a založit sdružení stálo za to…“?

Starší lidé si musí uvědomit, že změny budou dělat pro své děti, a mladí pro svou budoucnost. Vykašlat se na současné poměry a vystěhovat se může každý, já taky. Ale nechci to udělat. Patřím sem, mám tady kořeny: rodinu, svoje firmy a „svoje“ zaměstnance. Záleží mi na nich. Změnit naši společnost potrvá léta, ale lidi mohou akceptovat i krizi, pokud uvěří budoucnosti. Za stávajících poměrů by to nemělo smysl.