Rozhodnutí přidat důchodcům a mladým rodinám se připisuje na konto ČSSD, (pokud to dokáže v příštích měsících efektivně prodat, stejně jako to, že dodržela slovo a jejím přičiněním či s jejím souhlasem jídlo a léky díky daním nezdraží).

Mimořádná peněžní tisícikorunová výpomoc pro důchodce či pomoc rodinám s dětmi také vykoná v polovině roku, navíc před volbami do Evropského parlamentu své.

Nicméně ceny se masově pohnou ale nahoru a tenhle pohyb pocítí každá rodina. Rodinné rozpočty i životní styl či návyky čeká nevyhnutelně rovněž reforma. Rodiče či prarodiče si například patrně rozmyslí brát často děti do divadel.

Snížená pětiprocentní sazba, ve které zůstávají potraviny automaticky neznamená, že se jejich ceny nezmění. Změny jiných sazeb DPH se totiž projeví v tom, že zemědělcům zdraží sadba, hnojiva, zpracovatelům energie a vodné a stočné. To bez vlivu na ceny potravin pro konečné spotřebitele nezůstane. Jen konkurence nemůže držet ceny na uzdě na věčné časy.

Od sociální demokracie se ale automaticky očekává pouze růst mezd, nízké ceny a zachování sociálních a životních jistot. Jakákoli odchylka od tohoto programu se bere jako zrada programu. Sociální stát v nezměněné podobě ale bez změny výdajů a příjmů včetně daní nelze dlouhodobě udržet. Na změny, které mají teprve zakládat na podobné jistoty někde v budoucnosti přitom není moc lidí zvědavých. Mimo jiné proto, že se jich již nemusí dožít. Zato si budou muset prožít na vlastní kůži a peněženku období příprav lepších časů, které zafinancují ze svých příjmů.

To je základní rozpor i politický problém současné nejsilnější vládní strany.

Sociální demokracie přitom docela pragmaticky kývla na zdražení ani ne tak z lásky k Evropské unii či pod tlakem zbylých koaličních stran jako z nutnosti, protože pokud zdraží spotřeba, dají se snižovat daně spojené s podnikáním a tvorbou nových pracovních míst. Desetiprocentní nezaměstnanost je pro vládu soc. dem. skutečně dlouhodobě nepřijatelná nejen politicky, ekonomicky ale i z pohledu voličské přízně. Právě tato skutečnost, a nikoli ceny mrkve, v řadě krajů její preference ohrožují. Snáze se dá odolat požadavkům na masivní růst mezd, než požadavkům na práci. Zaměstnaní občané unesou se svými platy pohyby cen, nezaměstnaní, žijící na podpoře jen těžko.

Navíc se nedá vládnout delší dobu pokud nespokojení podnikatelé a živnostníci s daněmi denně pálí svíčku za změnu vlády. Že ČSSD nepřipustila zvýšení sazeb u jízdného (a tedy zdražení již tak drahých jízdenek u veřejné dopravy), jen potvrzuje, že obavy z nezaměstnanosti a snaha podpořit například i možnost za prací jezdit stály za řadou z jejich pohledu kontroverzních rozhodnutí.

Soc. dem.. mohla volit. Buď odložit nepopulární daňová opatření, či jít po krku bohatším, nebo se snažit najít nějakou třetí cestu, která by něco stála všechny, ale pomohla by udržet sociální stát.

ČSSD, nebo lépe řečeno její špičky, se rozhodly. Mimochodem obdobně jako ve Velké Británii či v sousedním Německu. I když tam na to šli trochu jinak. Kompromis v nepopulárních opatřeních se tam stal záležitostí nikoli jen 101hlasé koalice, ale poněkud širšího spojení, do kterého vedle občanů byli zahrnuti i podnikatelé či politická opozice, v Británii i představitelé vysokých škol.

To je zatím na české poměry dost nerealistická představa. Čeští sociální demokraté by k tomu proto měli přihodit především prosazení zákonů na potírání šedé ekonomiky, opatření proti podvodům a nepoctivostem. To nejen slíbili, ale tyto zákony a opatření by omezily sociální pnutí. Pokud se tentokrát skutečně nenechají od svých koaličních partnerů od toho odtlačit, mohou skutečně nepopulární daňové kroky řečeno Škromachovými slovy nejen "ustát".

PRÁVO 3. února