Hlavní obsah

Bavorské koláčky

Novinky, Jiří Hanák

Koaliční prezidentský kandidát Jan Sokol "jí bavorské koláčky", a proto pro některé sociálnědemokratické a komunistické poslance je těžko přijatelný. Že by jakási bůvolí svátost pekelná, jíž se Jan Sokol pravidelně oddává na satanských mších?

Článek

Nikoliv, ono poeticko-kulinářské označení týká se někdejšího Sokolova výroku, že odsun (vyhnání) Němců byla hanebnost, přičemž ovšem žádné vracení majetku nepřichází v úvahu. Poslanecký klub ČSSD šel však ve své obrozenecké bdělosti ještě do větší hloubky. Když se jednalo o prezidentské kandidatuře tří předních akademických osobností, padla námitka, že jejich jména zní jaksi cize, nečesky. To jména Lachnit, Schling či Gross jadrnou češtinou přímo drnčí, není-liž pravda. Platí snad, že blbost a pokleslost našly své království v současné ČSSD?

Čeští komunisté se odporem k pojídání bavorských koláčků Sokolem pasují na "strážce nejlepších tradic národa". Mají to ovšem s odsunem a se vztahem k českým Němcům složité. Zaprvé a především: Říkají-li "A" odsudkem Sokolova slova "hanebnost", měli by říci i "B", a to by logicky znělo: odsun českých Němců byl řešením národnostní otázky v nejlepším duchu marxismu. Marx by se sice ve svém londýnském hrobě v kozí rožek obrátil, ale předseda Grebeníček by to už straníkům vysvětlil. Nejen ODS má svého profesora.

Takové vysvětlovací kejkle jsou nutným kvalifikačním předpokladem šéfa českých komunistů v jakékoliv době. Když se Hitler dral k moci, hájili komunisté právo českých Němců na sebeurčení až do odtržení. Uprostřed třicátých let přehrábli na strunu společné fronty s demokratickými stranami. Nikoliv však dříve, než ze své partaje vyloučili šéfredaktora tehdejšího Rudého práva Budína, který tuto politiku razil s půlročním předstihem. V letech 19391941 zase obrat. Eduard Beneš, usilující o obnovu republiky v původních hranicích, byl pro české komunity zrádný emigrant a válka proti Hitlerovi byla imperialistická a nespravedlivá. Později je potkala další nehoda. Po Churchillovi a Rooseveltovi se k myšlence odsunu připojil i Stalin. Čeští komunisté v Moskvě po menším váhání (Marx!) poslušně zavrtěli ocáskem a naopak se stali nejhorlivějšími odsunovači. Tož tak.

Byl odsun hanebnost, nebo ne? Kdybych s Janem Sokolem souhlasil bezvýhradně, dopustil bych se hříchu ahistoričnosti. Z našeho dnešního pohledu to hanebnost jistě byla. Avšak ona hanebnost probíhala takřka před šedesáti lety za zcela jiných podmínek. Naši otcové a dědové měli za sebou jednak zkušenost hnusné mnichovské zrady. Zažili, s jakým nadšením a urputností bojovala většina českých Němců za to, aby vyměnili život v demokratickém státě za život v nacistické diktatuře.

Následovala zkušenost z druhé světové války, kdy se Němci včetně těch českých netajili, že po jejich vítězství nebude pro Čechy v českých zemích místo. Už za války se v tomto směru znamenitě činili systematickou decimací české inteligence a důstojnického sboru. Neboť v nich viděl Karel Hermann Frank, karlovarský knihkupec a Hitlerův "výkoňák" v protektorátu, největší nepřátele nacistické říše v Čechách. Po těchto zkušenostech a po uplynutí skoro šedesáti let nazval bych odsun (vyhnání) nezbytnou hanebností či hanebnou nezbytností. Tu hanebnost dodávala nezbytnosti častá zločinná praxe včetně vražd (až 20 tisíc lidí), loupeže a okrádání až do těch zlatých snubních prstýnků.

Sokolův termín hanebnost nepovažuji proto za nějaké kacířství. Pokud si zakážeme přemýšlet i o bolestivých událostech svých dějin a pojmenovávat je podle toho, k čemu jsme dospěli, proč jsme potom zvonili v listopadu 1989 klíči? Komunisty chápu. Jsou stále sví. Podle potřeby.

PRÁVO 13. února

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám