„Tady nikdo není, běžte pryč,“ houkne na mne ve dveřích mladá romská dívka a dál umývá schody uvnitř domu. Její zvýšený hlas vylákal do oken hned několik dalších členů rodiny. Za chvilku jsou u mne dole a až po chvíli začíná jeden přes druhého líčit, co se u jejich domu v pátek dělo.

Obavy jsou patrné. Žádné fotky, žádná jména, máme strach, žádají, když vytahuji z batohu fotoaparát.

„Tisíc lidí vám vběhne na pozemek, nechápu proč. Bydlím v Rumburku 60 let a nic takového se mi nestalo. Ani si nepamatuji, že by se to tady stalo jiným romským rodinám,“ říká nejstarší muž, hlava rodiny.

„Řvali černý držky, běžte ven, my vás zapálíme,“ skočí mu do řeči jeho mladší bratr. Ten v domě zůstal, ostatní s dětmi se raději už den před nepovolenou demonstrací odjeli schovat k příbuzným.

„Pak ještě říkali, že bereme elektřinu načerno a tak dále. To už je opravdu rasismus,“ bere si znovu slovo nejstarší a kroutí hlavou. Několikrát opakuje, že nikdy neměl problém se zákonem ani s dluhy.

Do doby, než ho postihla mozková mrtvice, která mu částečně ochromila pohyb nohy, třicet let pracoval v místní textilce. „Tihle kluci všichni pracují,“ ukazuje na dva opodál pokuřující čtyřicátníky v montérkách s logem firmy likvidující odpady.

O tom, že se do města v poslední době přistěhovalo větší množství Romů, kteří mají problémy s dodržováním zákonů a pořádku, slyšel, ale nestýká se s nimi. „Od začátku bylo v Rumburku pět romských rodin, dobře jsme se znali. S těmi novými se vůbec nebavíme,“ poznamenala hlava rodiny.

Synovec byl mezi romskými útočníky

„Máte něco společného s nedávným útokem skupiny Romů na čtyři mladíky, což byl počátek nepokojů?“ snažím se dopátrat, proč se dav, ve kterém pochodovali extremisté bok po boku s místní mládeží, ale i matkami s dětmi, vydal i k jeho obydlí.

Namísto odpovědi mne muž vyzve dál a po prohlídce nedávno zrekonstruovaného bytu usedáme u stolu v moderně zařízené kuchyni. „Jeden ze zadržených je syn mého bratra, kterého jste viděl dole. Já byl tak šokovaný, když si pro něj přijela policie,“ začíná sám od sebe vyprávět.

„Problémy s ním byly i v minulosti. Kolikrát jsem mu domlouval, když se do něčeho zapletl. Jestli se teď popral, tak ať jde do vězení,“ odsuzuje synovce.

„Bratrovi je to moc líto, že tím teď trpíme. Ale já přeci nemůžu za to, že jeho kluk něco udělal,“ říká nešťastně muž. Nejvíce ho prý zasáhlo, že na internetu viděl fotografie z pochodu a poznal řadu lidí, kteří se s ním dříve normálně bavili.

„Nechápu to, dříve k nám zašli na kafe a teď nás nenávidí. Už jsem byl v realitce, abych dům nabídl k prodeji a někam se odstěhoval,“ říká zklamaně a promne si skelné oči.

„Jsem mírumilovný člověk“

Podle jeho slov ho chvíli před mým příchodem navštívily dvě romské rodiny, které mu slíbily, že ho před případnými dalšími útoky ochrání. „Prý budou hlídat dům, já jim poděkoval, ale také řekl, že žádné násilí nechci. Jsem mírumilovný člověk,“ ujišťuje a přeje si, aby už nikdo nepořádal demonstrace a ve městě zavládl zase klid.

Při pohledu na rodinné fotografie na zdi obývacího pokoje vyjmenovává, kterou školu vystudovaly a v jakém zaměstnání pracují jeho děti. Tiskař, grafik, svářeč, prodavačka, on sám vystudoval průmyslovou školu. „Mám bílou manželku, ta pracuje ve zdravotnictví, za chvíli přijde od holiče,“ prozrazuje.

Skutečně se po chvíli ve dveřích objevuje asi padesátiletá žena se slušivým účesem. Zanedlouho i ona vypráví o nepochopitelném chování lidí, se kterými dříve běžně konverzovala na ulici. „Nejdříve si od nás půjčovali peníze a pak stojí na rohu a křičí na nás,“ říká žena původem z Českolipska.

„Za celou dobu, kdy jsem přišla do romské rodiny, jsem se nikdy nesetkala u lidí s projevy rasismu. Až nyní,“ tvrdí žena a dodává: „Mám strach.“