Do konce září musíte poslat do Sněmovny návrh zákona o státním rozpočtu. Jak jste úspěšný při přesvědčování ministrů o nezbytnosti škrtů?

Řekl bych, že je to každoroční folklór. Někteří ministři více chápou společné konsolidační úsilí vlády, jiní jsou přesvědčeni, že jejich úspěšnost se měří podle míry peněz, které ze mě vydrápou. Jsou ministři – a to je nový fenomén, který jsem v minulých letech nezaznamenal – kteří nám udělují přednášky z makroekonomických vizí. Nicméně nic se nevymyká ze standardů. Fiskální strategie vlády je jasná, nepřekročitelná. Většinu požadavků není možné uspokojit. Chápu, že ministr je musí při projednávání uplatnit a vážím si toho, že drtivá většina z nich zase chápe, že je nemám z čeho uspokojit.

Hrozí pro příští rok další snižování platů ve státní správě?

Ne. Ale trvám na zamrazení. Nemluvme ale o platech, mluvme o objemu mezd. Já doufám, že dojde k jeho nárůstu, ale to musí někdo odejít, aby si ti ostatní mohli rozdělit jeho výplatu.

Shoda na daňové reformě zatím chybí. Risknete, jak jste slibovali, spojit ji ve Sněmovně s důvěrou vládě?

To není otázka pro mě. Ale já jsem kdykoli připraven jakýkoli vládní návrh zákona, projednaný ve vládě, spojit s otázkou důvěry.

I přesto, že může dojít k další krizi v koalici?

Například u zákonů, které souvisejí s jednotným inkasním místem, bych to velmi uvítal. Protože pokud někteří poslanci z koaličních stran přemýšlejí, že je to ideální vydírací potenciál, například na některých nesystémových zaměstnaneckých benefitech, pak bych to mimořádně rád svázal s důvěrou vládě.

Trváte na tom, že zrušení daňového zvýhodnění benefitů budete hájit do poslední kapky krve?

Nemám nic proti benefitům, patří do kolektivního vyjednávání. Není žádný důvod, aby České dráhy nedaly svým zaměstnancům benefitní jízdenky. Není důvod, aby i jiné podniky nenabízely svým lidem benefity. To je vztah těch dvou – zaměstnance a zaměstnavatele. Není ale žádný důvod, aby tyto benefity byly daňově zvýhodněny, protože pak chce zaměstnavatel vzít za každou cenu do hry ještě někoho třetího a říci: my jsme se dohodli na benefitech a vy všichni ostatní nám na ně přispějte.

Je logické, že na tripartitě zaměstnavatelé i zaměstnanci žádají benefity, protože chtějí, aby všichni ostatní, tedy živnostníci, studenti i důchodci, jim na tu jejich dohodu přispěli. To pokládám za perverzní a proti tomu budu bojovat do poslední kapky dechu.

Jak jste ze 118 existujících vybírali těch zhruba třicet daňových výjimek, které hodláte navrhnout ke zrušení?

Podle toho, které jsou jen pro někoho, podle hlavních priorit a v některých případech je změna nemožná a v důsledku by se prodražila. Například princip rovné daně dnes již zapomenutého ministra financí Tlustého. V současné i v budoucí daňové legislativě je osvobození od daně z vypěstovaných zemědělských produktů, do dvaceti tisíc. Já si dokonce myslím, že bychom to mohli zvýšit – a také to navrhujeme – na padesát tisíc.

Kdyby toto osvobození nebylo, tak v okamžiku, kdy si Königová na zahrádce vypěstuje ředkvičky a sní je, tak jí vzniknul příjem, musí podat daňové přiznání a zaplatit daň. A Tlustý matematicky spočetl příjem z těch ředkviček. V praxi by ale žádnou daň za ředkvičky nevybral, a pokud by ji vybírat chtěl, tak by to bylo asi tak stokrát dražší než ta daň. Jsou určité daňové povinnosti, které je lepší osvobodit, protože jsou takzvaně nespravovatelné.

Navrhujete kompenzaci změny benefitů odpočtem z daňového základu. Léta se chlubíte, že lidé s nízkými příjmy daně neplatí. Jim je tato vaše výhoda k ničemu. Není to jen hra?

Není. Je to nastavení rovných podmínek pro všechny. Teď někdo stravenky má, někdo nemá. Když někdo chce přidat zaměstnanci na mzdě sto korun, tak mu řekne – já ti je nedám, ale dám ti 100 korun na stravence. Ty si za to můžeš koupit cokoli v obchodě a mě na to 55 procent ze základu daně přidá ministerstvo financí. Takže je to výhodné pro oba. V okamžiku, kdy si bude moci odečíst z daní 300 Kč každý, tak je to rovné pro všechny. Vydělává-li někdo tak málo, že už je to pro něj neuplatnitelné, tak je vlastně na tom dobře, protože on neplatí nic. Vítězi nejsou ti, kteří platí méně nebo více, vítězi jsou ti, kteří se neúčastní vůbec.

Celý rozhovor je otištěn v sobotním vydání deníku Právo.