„Zákon, i když o něm nejsem zcela přesvědčen, jsem podepsal, protože je to téma, s kterým se naše společnost dlouhodobě ne příliš úspěšně potýká, a já nechci přispívat k další polarizaci naší společenské debaty,“ napsal Němcové Klaus.

„Nevěřím zcela bezelstné upřímnosti předkladatelů tohoto zákona, nevěřím hloubce přesvědčení těch, kteří ho schvalovali, ač někteří z nich ještě před několika týdny vůči němu byli značně kritičtí, nevěřím pokusu zákonem popisovat dějiny a s odstupem 22 let od pádu komunismu tímto alibistickým způsobem ‚vyřešit‘ naši minulost,“ píše dále Klaus a své pochybnosti rozvádí i nadále.

Podle něj ani všichni aktivní bojovníci proti režimu, kteří jej „autenticky narušovali a ohrožovali“, nebudou chtít být za svou činnost odměněni. Naproti tomu vyzdvihl i riziko, že o uznání mohou usilovat lidé, kteří komunismu ve skutečnosti vůbec neublížili. Stranou však ponechal legislativní nedostatky a nejasnosti zákona i věcné chyby.

"Rašín legionářům peníze dát nechtěl"

V závěru Klaus zavzpomínal na svou éru v roli správce státní kasy, kdy mu prý byl velkým vzorem první československý ministr financí Alois Rašín a poukázal na paradox, kterým Rašín argumentoval proti požadavkům legionářů na odškodnění.

„Když v roce 1922 požadovali legionáři odškodnění za to, že se postavili proti Rakousku, Alois Rašín poukázal na fakt, že on sám byl za vlastizradu odsouzen k trestu smrti, ale ‚právem‘, jak dodal. Připomněl, že se za službu vlasti neplatí. Zcela pronikavá byla i jeho další myšlenka: pokud je mezi vámi někdo, kdo byl vězněn a pronásledován neprávem, protože žádnou protistátní činnost nevykonával, toho odškodníme,“ citoval Klaus.

Klausovi z toho vyplynulo, že v historii se podobné problémy řešily různým způsobem a že žádný univerzální náhled na ně není, a prý být ani nemůže.

Prezident tak upozornil, že lidé pracující ve prospěch komunistického režimu jednali zcela v souladu s tehdejším právem. Klaus dlouhodobě zastává názor, že na rozkladu režimu měla významnější podíl „nespokojená většina“, než aktivní disidenti. Klaus za komunismu pracoval na prominentní pozici v Prognostickém ústavu.

Problém s Mašíny

Podle schválené normy by se měli účastníci protikomunistického odboje dočkat ocenění ve výši sto tisíc korun. Pakliže již nežijí, měli by jejich vdovci a vdovy obdržet polovinu. Řadě bývalých disidentů bude rovněž dorovnán důchod na obecný průměr, pokud dosud dostávali penze nižší.

Zákon počítá i s tím, že o tom, kdo byl, či nebyl účastníkem protikomunistického odboje, budou rozhodovat odborníci. Ti by měli také vyloučit žádosti o kompenzaci lidí, kteří se do odboje zapojili ze „zavrženíhodných pohnutek“.

Vyřešit by se tak měl i spor bratrů Mašínů, kteří se v padesátých letech prostříleli na západ, přičemž šli i přes mrtvoly civilistů. Klaus je k jejich honoraci zdrženlivý, zato Senát jejich ocenění každoročně navrhuje a premiér Petr Nečas (ODS) posílá na pohřeb Ctirada Mašína do USA ministra obrany Alexandra Vondru (ODS) s nejvyšším možným vojenským oceněním. [celá zpráva]

Budou oceněni i bratři Mašínové?
Kolem ozbrojeného útěku mezi lety 1951 až 1953 bratrů Ctirada a Josefa Mašínových, hrdinů II. světové války, se vedou léta sáhodlouhé diskuze a spory. K útěku si opatřovali zbraně na útok na policejní stanici, při čemž zahynuli dva příslušníci SNB. Jeden byl podřezán svázaný do kozelce a omámen chloroformem. Právě tento případ budí největší kontroverze, jelikož podle názoru některých historiků se jedná o válečný zločin popravy bezbranného zajatce, jiní se odkazují na fakt, že při partyzánské válce se na mezinárodní úmluvy nehledí, což uznaly československé soudy i v případě protinacistického odboje. Jenže akt Mašínů se neodehrával za válečného stavu. Jednou obětí byl i civilista, který se bránil s pistolí v ruce. Při útěku do Berlína byli zastřeleni čtyři východoněmečtí policisté. Zda budou činy bratrů Mašínů a jejich spolubojovníků uznány za hrdinství, či jestli byly vedeny „zavrženíhodnou pohnutkou“, zůstává teď na posouzení odborníků z ABS a ÚSTR.
Ctirad Mašín

Ctirad Mašín

FOTO: ČTK