Je to schizofrenní situace. Na jedné straně jsme po listopadu v restitucích vrátili majetky (pokud to bylo možné) těm, kterým je komunistický režim ukradl, stát alespoň židovské obci platí náhrady, když osoby oprávněné zahynuly v nacistických lágrech, na straně druhé televize tyto loupeže propaguje. Na jedné straně si stěžujeme na malou autoritu práva v dnešním Česku, na jeho nevynutitelnost a snadné obcházení, na straně druhé nám televize servíruje policistu Zemana jako správného frajera, který se (stále ještě) v právním státě s puškou v ruce postaví na stranu zvůle a bezpráví. Větší popření, neuznání či odmítnutí autority práva si snad ani nelze představit.

Není to žádná prkotina v zemi, kde poškození, okradení či neprávem nařčení se marně utíkají k právu jako ke sloupu spravedlnosti. Aktuálně mám na mysli ty ze seznamů StB. Jak se mají domoci spravedlnosti třeba Zdena Škvorecká, Jiřina Bohdalová či Arnošt Goldflam, aby jejich jména nefigurovala vedle hnusných udavačů, když oni sami buď neudělali vůbec nic, nebo na seznamu, podle soudního rozhodnutí, dokonce nemají vůbec být? A to jsou známé osobnosti, o kterých se alespoň píše. Co mají však dělat ty stovky obyčejných lidí, které soud také vyvinil, podpis pod vázacím aktem neshledal, žádnou odsouzeníhodnou aktivitu nenašel - a přece jsou na tom seznamu hanby. Je to jejich noční můra, nevědí, kam se obrátit a co dělat, blouzní o soudu ve Štrasburku.

A kdo se to směje v pozadí? Majoři Zemanové, oslavovaní Primou a předtím Českou televizí. To majoři Zemanové a jejich komunističtí šéfové začali s ignorováním práva a spravedlnosti. Přitom s neochotou či neschopností dopřát spravedlnost potřebným je to jako s nálezem HIV pozitivní. Není to ještě smrtelná nemoc. Jen zjištění, že podmínky pro vypuknutí smrtelné nemoci zde jsou.

PRÁVO 23. ledna