„Jsem rád, že je to za mnou. Promoce byla náročnější než zkouška, ke které jsem se dobrovolně a po delší úvaze rozhodl,“ přiznal novopečený inženýr po hodinové promoci, kterou absolvoval ve stoje, židli odmítl.

Nutno podotknout, že rekordman VUT není žádný shrbený a nemohoucí stařec. Brýle potřebuje pouze na čtení, pravidelně jezdí favoritem z Brna-Černovic až na svoji chatu v Radešíně na Vysočině, cítí se zdráv. „Rád jsem se vždycky pohyboval, žil zdravě,“ odpovídá na otázku, zdali má recept na dlouhý život.

Dcera mu zkoušku rozmlouvala

Jen někdy kolem roku nula, jak označuje rok 1990, ho zradilo srdíčko, byl to infarkt. Svůj inženýrský sen musel proto odložit a o diplom se rozhodl požádat až zhruba před půldruhým rokem. Jediná dcera Zorka tátovi nejdříve státní zkoušku rozmlouvala, na promoci se však netajila dojetím. Poblahopřát přišel i synovec Zdeněk Blažek a vnoučata i pravnoučata.

Prorektor Švec ve slavnostní řeči na promoci upřesnil, že Leisser studoval v letech 1945 až 1949 na odboru strojního inženýrství a elektroinženýrství tehdejší Vysoké školy technické Dra. Edvarda Beneše, předchůdkyně VUT. Vyloučen byl na základě rozhodnutí nechvalně známého akčního výboru. „Ing. Leisser dosud sleduje trendy ve svém oboru, má vynikající paměť na elektrotechnickou problematiku své doby,“ pronesl prorektor do potlesku zcela zaplněné auly.

Po roce 1989 byl jediným politicky postiženým bývalým studentem, který dobrovolně požádal o tzv. odbornou rozpravu v rámci řádné státní závěrečné zkoušky. „Umožňuje to zákon o mimosoudní rehabilitaci. Splnil všechny podmínky v souladu s pokyny ministerstva školství,“ sdělila Právu mluvčí VUT Jitka Vanýsková.

„Při odborné rozpravě nás velmi překvapil, byl skvěle připraven. Samozřejmě na všechny detaily jsme se ho neptali, ale znalosti a přehled má i ve svém věku. Diplom nedostal zadarmo. Klobouk před ním dolů!“ řekl Právu člen zkušební komise prorektor Švec.

Prakticky celý život strávil Leisser ve svém domku v Brně-Černovicích. Srdce je snad v pořádku, všechno si obstarává sám, je vdovcem. Čtyři bratři, vesměs lidé s vysokoškolskými tituly, již zemřeli zhruba před deseti roky. Navštěvuje ho dcera i vnoučata, ale přesto si trochu stěžuje na samotu, chybí mu dialog s lidmi.

Leisser patřil k těm, kteří se hned ze začátku nesmířili s komunistickým převratem. Krátce po něm se jako student zúčastnil protirežimní manifestace v centru Brna. Vzpomíná, jak tehdy prokomunistický tisk zmanipuloval asi 5000 zbrojováků, kteří pak přišli až před bránu technické univerzity. Dotlačili rektora ke slibu, že potrestá všechny účastníky manifestace.

„Dodnes ho viním za to, že s dalšími lidmi poslal desítky studentů až na 14 let do Jáchymova, mnozí to nepřežili,“ říká. Jeho sice neodhalili, ale věděli, že je nespolehlivý. „Nejhorší byl devětačtyřicátý rok, pořád pátrali po účastnících manifestace,“ dodává Leisser. Nakonec došlo i na něj, v zachované studijní legitimaci už chybí razítko za semestr 1949–1950.

Přesto si mladý Leisser našel práci v brněnském závodě Elektrosvitu a dosáhl tam slušného postavení, byl referentem pro vynálezy a zlepšovací návrhy. Po deseti letech zakotvil až do důchodu ve zkušebním ústavu. Jeho někdejší kolegové, mnozí už na odpočinku, ho přišli pozdravit na promoci. „Byli jsme výborný kolektiv, nikdo nelezl jinému po zádech,“ říká inženýr Leisser.