Uvítání zabere pár minut, otázky na zdraví, na rodinu a na eurovesničku pár dalších. Něco času samozřejmě spotřebují bonmoty. U zabijačky by třeba mohlo zaznět: "Předpokládám, že ses už seznámil s mým výrokem v nedávném interview, kde jsem řekl, že každá svině najde svého řezníka. Konstatuji, že ta svině, kterou v poněkud pozměněné podobě se právě chystáme pozřít, svého řezníka k mému uspokojení už našla. A že jsi to ty, Vašku, tak pro tebe jsem připravil modifikaci téhož výroku, který zní: Každý topol najde svého tlustého drvoštěpa."

Hurónský smích se zakláněním hlavy na straně jedné a pobavený úšklebek na straně druhé však mohou trvat nanejvýš minutu. Stejně jako domluva, co se řekne novinářům.

Stále ještě zbývá víc než dvě hodiny čistého času. Mezitím stačili na amerických letištích sejmout otisky prstů stovkám, ba tisícům návštěvníků nejsvobodnější země světa. Že by dva nejvýraznější muži české polistopadové politiky strávili stejné kvantum času nezávazným tlacháním?

Jak Václav Klaus, tak Miloš Zeman pořád dbají na dojem, který udělají na lidi. Prezident více, expremiér méně. Když se rozhodli zahájit sérii negociací tu na Vysočině, jindy v Lánech, museli především zvážit, zda jim to neublíží. Odpověď je jednoznačná: ne.

Klaus si přilepil další flitr na háv otce národa. Podívejte se, už ho to špičkování přešlo, když si dokázal takhle hezky popovídat i s tím Zemanem, a jak se zrovna ti dva nemohli vystát! To je teda formát, řekne vox populi. A ten pan Zeman, to není jen tak někdo, když panu prezidentovi stojí za to sem za ním přijet. I soused je to dobrý, i když ten chodník jsem ho sypat neviděla, přidá se další hlas lidu.

Klaus tedy nevybočil z role a Zeman jeho prostřednictvím vyslal signál, že do starého železa nepatří. A že se spolu v těch více než dvou hodinách nebavili o politice, tomu sice někteří reagující občané na různých webových stránkách uvěřili, mnohem více však bylo těch, komu pámbů dal více rozumu a méně naivity.

Co mají dnes Klaus a Zeman společného, jde-li o politiku? To je jasný, řekl by ten, koho se to týká. Je to Vladimír Špidla. Ani jeden z dvojice není spokojen s tím, že vládu vede zrovna tento člověk. Pro jednoho jde o překážku na pravicové cestě České republiky. Pro druhého jsou ve hře city - zraněný lev nemyslí než na pomstu a nejde-li zaútočit přímo, neštítí se úskoků. Chce ale jenom zabít, vyrvat rituální kus masa a pak se spokojeným mručením zmizet ve vysočinské savaně? Anebo bude znovu velet lovu?

Tahle otázka je nadmíru důležitá pro ty sociální demokraty, kteří stále bloudí v tmách sužováni odporem ke svým současným vůdcům a svíráni frustrací, že žádní jiní k mání nejsou. Zemanovi by mnozí z nich líbali ruce, kdyby se uráčil vrátit. To, že stále odmítavě kroutí hlavou, je nemůže zmást. Znají přece svého Miloše a vědí, že když řekne černá, platí často bílá. Spíše truchlí nad tím, že hloubka Zemanova znechucení zrádci je tak nepřekonatelná, že stranu po řadě prohraných voleb nechá padnout na tvář a zamíří rovnou na Hrad.

Jenže sázka na individuální kampaň před přímými prezidentskými volbami bez stranického krytí by se Zemanovi nemusela vyplatit. Šťouraví novináři by začali pátrat, který dobrodinec mu opatřil prostředky, a navíc počítat s přímou volbou příštího prezidenta je možné jen jako s hypotézou. Možná bude třeba odpor vůči nevděčné straně přece jen překonat. Jezevec bude muset vylézt z nory. V nejbližší době ji také údajně na chvíli opustí a ukáže se i jinde.

Klaus se patrně přijel podívat, v jaké formě je jeho potenciální soupeř v novém boji o Hrad. Mohl se přesvědčit, že se Zeman pohybuje po chodníku bez uklouznutí, i když ho nesype. Tedy ten před stavením. Na politický chodníček si právě hodil první hrst štěrku.

PRÁVO 20. ledna