I bohatá Amerika totiž má - obrazně řečeno - dost děravých střech, které volají po investici mnohem naléhavěji než nějaký měsíční raketodrom.

Přitom opravit střechu je nutnost, vesmírné vize jsou nepotřebný luxus, ani centík zisku z nich nekouká. Aniž bych však chtěl zlehčovat význam těchto kupeckých počtů, troufnu si připomenout, že zcela jiný náhled na užitnou hodnotu investice přináší matka moudrosti historie. Ta snad nezaznamenala jediný příklad velkého bohatství, které pošlo z pečlivého počítání nikláků, zato vizionářů, kteří změnili svět a vytvořili před tím nevídané zisky, v ní najdeme množství větší než malé.

Jeden si zamanul, že dojede západní cestou do Indie, jiný chtěl pouhou párou překonat nenahraditelnou tažnou sílu koně, další chtěli létat... A třebaže oni sami jen výjimečně získali šlechtické tituly jako Alessandro Volta nebo alespoň balíky peněz jako Thomas Edison, jejich přičiněním zbohatly jejich země i ostatní svět.

To ostatně platí i o historii vesmírného výzkumu. Kennedyho vize také stály šílené miliardy a zajisté nevrátily ani ten jediný niklák do rozpočtu. Avšak pouhý odpad vesmírného výzkumu, nové technologie a nové materiály, které z toho projektu vzešly, přinesly Americe obrovské zisky. Netuším sice, jaký je úhrnný zisk například z výroby teflonových pánví, ale už jenom ten jistě dosahuje částek vpravdě kosmických.

V českých podmínkách docela určitě nehrozí, že by prezident Klaus vyhlašoval program dobývání kosmu. Nicméně poučení o tom, že peníze beznadějně promrhané do jakýchsi nepraktických vizí mají sklon vracet se oklikami, je univerzální. A třebaže děravých střech máme možná víc než Amerika, věnovat do výzkumu a do vzdělání až to zoufalé málo, co zbude na samém dně rozpočtu, to má výsledek jistý. Šetříme, abychom zabili naději na bohatství.

PRÁVO 20. ledna